KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: USA v Sýrii aneb když ve Washingtonu neznají Krkonošské pohádky

Washington si nakonec bude muset vybrat, s kým půjde dál a s kým ne, protože se všemi, tedy jako dřív, to už asi nebude možné. Stažení vojáků ze Sýrie značí, že si vybírá Turky před Kurdy.
Rekonstrukce zničené Sýrie si podle odhadů vyžádá až 400 miliard dolarů
Rekonstrukce zničené Sýrie si podle odhadů vyžádá až 400 miliard dolarů
Tereza Spencerová
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Zvláštní americký vyslanec pro Sýrii James Jeffrey na počátku týdne znovu potvrdil, že Washington už opravdu nepožaduje „změnu režimu“ v Sýrii a „aktivně neusiluje“ ani o to, aby Bašár Asad skončil ve funkci. Americkým cílem je prý ale nastolení „režimu, který by byl zásadně jiný“, byť by v něm byl i Asad. Syrský prezident prý musí přijmout takový kompromis, protože „válku ještě nevyhrál“, vyslal do Damašku varování Jeffrey. Spojené státy se svými západními spojenci jsou prý připraveni dotlačit Asada k jejich „rozumu“ tím, že budou blokovat jakoukoli vnější pomoc při rekonstrukci válkou zničené Sýrie. Volně přeloženo: Asad už nemusí jít, ale bude muset začít poslouchat, jinak Západ nedá na rekonstrukci Sýrie, kterou aktivně pomáhal ničit, ani dolar. Má to být podle všeho nová forma "války, která nekončí", neboť Pentagon už ze severu Sýrie údajně začal stahovat své jednotky. A má je do 60 až 100 dnů stáhnout všechny, rozhodl Donald Trump s tím, že Islámský stát je poražen a to byl hlavní a jediný důvod vojenské řítomnosti USA v Sýrii...

Na první poslech tedy může Jeffreyho oznámení znít jako rozhodné slovo do "postválečné" pranice, ale opravdu jen na první poslech. Bašár Asad Západ neposlouchal sedm let války a představa, že by s tím začal nyní, zdá se být jen zbožným přáním. Tím spíš, že v poslední týdny prolomily přinejmenším arabskou politickou blokádu Sýrie: své velvyslanectví v Damašku opětovně otevřely vlivné a bohaté Spojené arabské emiráty, na oficiální návštěvě u Asada pobyl súdánský prezident Umar Bašír, přijet se chystá irácký prezident Barham Sálih, obnoveny byly politické i obchodní vztahy s Jordánskem, Arabský parlament oficiálně doporučil opětovné přijetí Sýrie do Ligy arabských států. Jinými slovy, region bere Sýrii zpět do své náruče, a to z mnoha důvodů. Tím nejzásadnějším je asi konečné pochopení, že sedm let trvající financování džihádu, který měl svrhnout sekulární režim v Damašku, k výsledku nevedly. A nejen to, otevřely dveře posílení íránského vlivu nejen v Sýrii, ale v Levantě jako takové. A k tomu posílil i turecký vliv na severu Sýrie, což z pohledu Saúdů nebo Emirátů znamená nepřijatelné posílení ideologie Muslimského bratrstva. Čili, politického islámu, jehož se ropní feudálové z Perského zálivu bojí možná stejně jako šíitského Íránu nebo sekularismu.

Americký prezident s emírem z Dubaje... a miliony v pozadí

KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Zapomeňte na Rusko, nově budou Trumpa sestřelovat přes Blízký východ

Spojené státy se ocitají v neřešitelné situaci. Na jedné straně chtějí uklidnit své saúdské a emirátské spojence, současně chtějí uchlácholit své spojence turecké, kterým je ovšem proti srsti nejen přátelství Ameriky se Saúdy, ale i s Kurdy. Není proto bez významu, že Ankaře proto Jeffrey vysvětluje, že spojenectví s Kurdy je jen „dočasné“ a „pragmatické“, čili, na chvíli a dost. Oznámený odsun ze Sýrie pak vizi nezávislého Kurdistánu v Sýrii pohřbívá už definitivně.

Když nyní ale James Jeffrey -- už i bez vojáků -- hrozí Damašku, který má v zádech diverzifikovanou a různě motivovanou podporu Ruska, Íránu, Egypta, Iráku i Perského zálivu, nepřekvapí, že sám svému „plánu“ nevěří a připouští, že je to jen plácnutí do vody, neb žádné „spojence“ jen tak nenajdou: Tlak na Damašek prý nemusí vést ke vzniku „režimu, který by Spojené státy uvítaly jako režim, který by se mohl připojit k Evropské unii, kdyby se Evropská unie rozhodla přibírat blízkovýchodní země.“ Tak Sýrie do EU?! To tu fakt ještě nebylo…

Jak z toho USA vybruslí?

Připomíná to tetris. Kostky padají, chvíli je můžete úspěšně skládat, ale vše se zrychluje, až vás nakonec prohrajete. Na Spojené státy se protichůdné zájmy jejich (přinejmenším bývalých) spojenců valí podobně, dosažení nějakého funkčního kompromisu zdá se být – při současné úrovni zahraniční politiky USA – nereálné. Washington si bude muset uvědomit význam jednotlivých spojenců, míru jejich rostoucího sebevědomí a emancipovanosti, stupeň jejich ochoty být dále americkým vazalem, a k tomu navrch samozřejmě i své vlastní možnosti a schopnosti. A nakonec si bude muset vybrat, s kým půjde dál a s kým ne, protože se všemi, tedy jako dřív, to už asi nebude možné. A když k tomu zkouší do své zmatené hry na slepou bábu zatáhnout i Evropskou unii, týká se tato osudová volba i nás.

Je nejspíš škoda, že v USA neznají Krkonošské pohádky a legendární Krakonošovo varování Trautenberkovi: „Kdo přebírá, přebere!“ Lépe popsat americkou politiku na Blízkém východě snad ani nelze. Otázkou už jen zůstává, zda se Evropa ze setrvačnosti rozhodne „plácat“ se v tom s Američany dál, nebo zda si alespoň pro sebe přizná, že jsme tuto válku prohráli, a že je na čase udělat za ní tlustou čáru. A jít dál. Co možná nejkonstruktivněji. Už nejde jen o Sýrii, ale obecně i o pozici Západu na Blízkém východě, který už se nebojí žít si svým životem.

 

 

Tereza Spencerová          

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama