KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Vstupuje znovu Rusko do Venezuely kvůli eskalaci, nebo velkému handlu?

Přílet stovky ruských vojáků do Venezuely sice může ve Washingtonu mnohé dráždit, ale současně je jasné, že to není žádná síla, která by měla nějaký rozhodující význam.
Dvě letadla přivezla do Venezuely necelou stovku vojenských "expertů"
Dvě letadla přivezla do Venezuely necelou stovku vojenských "expertů"
newiz
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Rusko musí pryč z Venezuely, prohlásil Donald Trump a na otázku, jak toho chce dosáhnut, konstatoval okřídlené „všechny možnosti jsou na stole“. Den předtím jeho poradce pro otázky národní bezpečnosti John Bolton Rusku pohrozil, že se nikdo nebude vměšovat do amerického vměšování, ať už ve Venezuele, nebo na západní polokouli obecně. V té době už Rusko oficiálně potvrdilo, že asi stovka jeho vojáků v čele s náčelníkem štábu pozemních sil Vasilijem Tonkoškurovem, který má zkušenosti ze Sýrie, je ve Venezuele na základě dohody o vojenské spolupráci z roku 2001 a jednotlivé kroky v jejím rámci nepodléhají schválení (opozicí vedeného) parlamentu…

Potud poslední vývoj kolem Venezuely, přinejmenším v podobě, kterou USA i Rusko „pouštějí“ na veřejnost. Mnohem zajímavější jistě bude vše, co si obě strany nechávají pro sebe. A určitý vhled do tohoto zákulisí nabídl dva dny starý telefonát mezi ministry zahraničí obou zemí. Nebo přesněji, to, co o jeho obsahu obě země prozradily.

Americký Mike Pompeo v něm podle shrnutí ministerstva zahraničí USA vyzval Rusko, aby přestalo se svým „nekonstruktivním jednáním“ ve Venezuele a s podporou „nelegitimnímu“ Madurovu režimu, čemuž prý Washington nebude „jen nečinně přihlížet“. Ruský Sergej Lavrov podle záznamu ruského ministerstva zahraničí pro změnu Washingtonu připomněl, že se snaží provést další převrat, a to v rozporu s Chartou OSN a při zásadním vměšování do vnitřních záležitostí svrchovaného státu, tedy Venezuely. A poté, co se obě strany ujistily, že se nedohodnou, „shodly se na tom, že zůstanou v kontaktu a budou si vyměňovat svá hodnocení situace“.

Nicméně, ruská zpráva o telefonátu mezi probíranými tématy zmiňuje také Ukrajinu a Sýrii, stejně jako americké uznání syrských Golanských výšin za součást Izraele, zatímco americké shrnutí o tom všem mlčí. Jako by USA nechtěly zbytečné připomínat své angažmá i na východní polokouli, když už chtějí vyhánět Rusy z té západní. Z toho by se ale dalo vyvozovat, že pokud se USA snaží prosadit na ruském „zadním dvorku“, ať už bude řeč o Ukrajině či Pobaltí, nebo v „ruské“ Sýrii, vymiňuje si Rusko právo dělat to samé na zadním dvorku americkém. A to ze všeho nejvíc připomíná stav, který vedl ke kubánské raketové krizi v roce 1962, která byla vyřešena na principu recipročního odsunu raket: těch sovětských z Kuby a těch amerických z Turecka.

Samozřejmě je zásadní otázkou, do jaké míry je Rusko ochotné eskalovat střet s USA, nebo přesněji, zda má na takový střet vůbec kapacity. Na druhou stranu je ovšem dost dobře možné, že si v Rusku vyhodnotili americké „měnění režimu“ ve Venezuele jako „zaseknuté“, a tak se snaží se tvářit, jako by se vlastně vůbec nic nedělo. Příkladem budiž asi dvacítka dohod o spolupráci v ekonomice, obchodu, kultuře, energetice a vzdělávání, která má být podle Madura podepsána v dubnu. Jako by „prosté“ posilování střednědobých a dlouhodobých vztahů mohlo podle ruských kalkulů stačit k tomu, aby Venezuela „nepadla“ do rukou Spojeným státům.

Přílet stovky ruských vojáků do Venezuely sice může ve Washingtonu mnohé dráždit, ale současně je jasné, že to není žádná síla, která by měla nějaký rozhodující význam. Důležitější je ale spíš skutečnost, že americká intervence do Venezuely beztak jako by ani nebyla na pořadu dne. Pro Rusko je pomoc Venezuele jistě jednodušší než například podobně vyhlížející akce v Sýrii, neboť Venezuela je surovinově přebohatá, má největší světové zásoby ropy, a co víc, na stabilitě má přímý zájem i další velký „investor“, Čína. Pro Rusko i Čínu je přitom důležité, aby venezuelské ropné a plynové zdroje nepadly do rukou USA, což by mohlo zvrátit stávající situaci na světových trzích a umožnilo Washingtonu manipulovat s cenami podle potřeb. Koneckonců, Mike Pompeo v půli března otevřeně označil ropu za „zbraň“, s jejíž pomocí USA změní geopolitiku jednou provždy…   

Obecně nicméně platí, že silná ruská přítomnost ve Venezuele spojená s argumenty o Ukrajině či Sýrii, čili o americkém působení na východní polokouli, vyvolává neodbytný pocit, že si tím Rusko posiluje své vyjednávací pozice přinejmenším v souvislosti s dalším rozšiřováním NATO na východ. Bude tedy následovat eskalace, nebo „velký handl“ typu kubánské krize? Na odpověď jistě nebude třeba čekat roky.

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama