„V posledních letech Der Spiegel publikoval přibližně 60 článků reportéra a editora Claase Relotiuse. Nyní přiznal, že v několika případech si buď příběhy vymyslel nebo zkreslil fakta,“ uvedl Der Spiegel na svém Twitteru.
Jak napsal server Deutsche Welle, ani ne před měsícem Relotius vyhrál německou Novinářskou cenu za rok 2018 v kategorii „nejlepší reportáž“ za příběh o mladém syrském chlapci (takový soudobý evergreen) a v roce 2014 zase obdržel cenu CNN Novinář roku za článek o amerických věznicích.
Co z toho plyne? Že ani tradiční zavedená média a cenami ověnčená jména (ať už jsou to u nás třeba Novinářské křepelky nebo Novinářská cena Sorosova OSF) pro nás apriori nemusejí být nositeli (v rámci možností) objektivity. A měli bychom je podrobovat stejné kritice, jako podrobujeme „dezinformačně-proruské“ weby ze seznamu nejmenovaného ex-herce pro dospělé.
Vždy je, alespoň z mého pohledu, potřeba v rozsahu našich zkušeností, přehledu a dostupných informací podrobit kritickému myšlení v první řadě sdělovanou informaci.
Zaujalo mě také, že Relotius uvedl, že si vymýšlel citace a manipuloval s obsahem svých článků „ze strachu z případného neúspěchu“ a „nic jiného velkého v tom nebylo“. Což může být samozřejmě pravda. To nepopírám.
Ale když už to tak pěkně nakousnul, existuje například kniha dlouholetého německého novináře Udo Ulfkotta „Koupení novináři – Jak politici, tajné služby a finanční elita Německa usměrňují hromadné sdělovací prostředky“, v níž bývalý redaktor Frankfurter Allgemeneine Zeitung (FAZ) popisuje, jak jsou někteří němečtí novináři různými způsoby upláceni zpravodajskými agenturami a jinými subjekty, aby psali tak, jak je třeba.
Jinou knihou věnující se tématu manipulace novinářů a jejich ve velké většině levicovému vidění světa, od něhož nedokáží nebo spíše nechtějí ani v rámci výkonu svého povolání upustit, je „Jak novináři manipulují“ od amerického reportéra stanice CBS s třicetiletou praxí Bernarda Goldberga.
