TEREZA SPENCEROVÁ ze Sýrie: Na „Babišově pozemku“ u Damašku, aneb kdo dřív přijde…

Betonová budka bez strážného, zato řetězem uzamčený průjezd na nečekaně širokou a očividně nedávno proloženou čtyřstopou silnici. Po pravé straně zavřený jakýsi „zájezdní“ hotýlek a za černým sklem schovaný "mimo provoz" showroom obchodu s očividně luxusním nábytkem, na kopci rozestavěný hotel a několik desítek honosných vil nakrčených na svahu. Vlevo vesnice, v níž se na pohled nic nehýbe, jen občas zaštěká pes a zakokrhá kohout. Po několika stech metrech pochodu se ozývá další pes, podle hlasu už opravdu velký. Hrozí z jakési improvizované „pevnůstky“ vpravo nad silnicí, a vzápětí se ozývá i hlas, který psa zklidňuje. Všude kolem kopce, na jejichž vzdálených vrcholcích je vidět sníh. Celou cestu svítilo slunce, ale najednou se nahrnuly černé mraky, zvedá se prudký vítr, který do obličeje prudce žene dešťové kapky…

Právě tady, u vesničky Jafúr, asi třicet kilometrů východně od Damašku, leží pozemek, na němž by měl v budoucnu vyrůst „český“ sirotčinec se školou a dalším vybavením pro asi padesátku syrských dětí. Možná ani ne „český“ v pravém slova smyslu, protože podle premiérových slov je to vlastně jeho soukromý projekt. Když se na něj zeptáte na syrských úřadech, někteří se tváří opravdu překvapeně, že o ničem takovém nikdy neslyšeli, jiní se usmívají. Vědí, ale nepovědí. Oficiálně celý projekt totiž nemá nic společného s vládou českou ani syrskou; vše běží prostřednictvím „nezávislých“ kanálů mezi naším červeným křížem a syrským červeným půlměsícem. Nicméně, už jen samotný fakt, že „syrská strana“ pro Babišův projekt nabídla pozemek právě u Jafúru, má svou vypovídací hodnotu. Tuto oblast si už dávno před válkou bohatí syrští byznysmeni vybrali jako ideální místo pro svá honosná sídla, na čerstvém vzduchu a v pohodlné dojezdové vzdálenosti od hlavního města. Některé supervily sice kvůli válce zůstávají stále nedostavěny, ale není důvod předpokládat, že tak zůstanou navždy. A už jen fakt, že český premiér dostal prostor právě na takové „adrese“, naznačuje, jaký význam jeho nápadu v Damašku přikládají. Nehraje se totiž v zásadě o nic menšího než o prolomení unijních sankcí proti Sýrii.

Evropa čeká, Arabové už jsou tam

Evropská unie sice humanitární pomoc Sýrii v principu povoluje, nicméně chápání pojmu „humanitární“ je velmi vágní, a příklad damašské Dětské nemocnice jasně ukazuje, že evropská humanitárnost může být pěkně drastická. A v případě Babišova jafúrského sirotčince se vlastně testuje především to, zda se pod pojem „humanitárnost“ dá vsunout také fakticky komerční výstavba, neboť na celé akci podle všeho nutně vydělají i syrské firmy. V České republice, kde si i vládní strany navzájem podrážejí nohy a kličkují mezi loajálnosti vůči Praze a Bruselu, je vcelku jasné, že by snaha prosadit takový projekt nevedla nikam. Ostatně, sám premiér Babiš v médiích konstatoval, že by nebylo efektivní, kdyby takovou iniciativu organizovaly vládní úřady, i když nemluvil přímo o Bruselu, nýbrž o „moc složitých pravidlech“, podle nichž je třeba „vše vysoutěžit“. I proto se prý rozhodl postupovat soukromě, jen ve spolupráci s českou firmou Cubespace, která vypracovala konkrétní plány.

Na výsledek celé akce tady v Damašku s napětím čekají i mnohé západní země, které by se rády podílely na lukrativní rekonstrukci Sýrie, ale paradoxně jim v tom brání jejich vlastní „jednotná unijní politika“. Příkladem může být například Itálie, jejíž firmy se loňského mezinárodního veletrhu v Damašku účastnily v hojném počtu a zcela suverénně, jako kdyby ani žádné sankce proti Sýrii neexistovaly. Řím navíc nevylučuje, že v dohledné době v Damašku opětovně otevře svou ambasádu. Koneckonců, aktuální italská „rebelská“ vláda neustále hrozí zrušením sankcí proti Rusku, oficiálně vstupuje do svazků s čínskou Novou hedvábnou stezkou a ukončení sankcí „jen“ proti Sýrii by z jejího pohledu mohlo být schůdným „beranidlem“, s nímž si prorazí „zarúbanů“ cestičku zkamenělým bruselským establishmentem. A Italové nejsou sami, neboť podle dostupných zpráv už o ochranu svých nových investic v Sýrii požádaly v Bruselu i evropské koncerny typu Siemens, Ericsson nebo přepravní konglomerát CMA-CGM. A než se Brusel případně vůbec rozhodne rozhoupat, je tu Babiš, čili humanitární kanál mezi červeným křížem a půlměsícem, jímž zřejmě mohou zájemci vstoupit do Sýrie už dnes. A kdo dřív přijde, ten dřív bude mlít, což v případě Agrofertu platí dvojnásob…

Zatímco se ale některé proudy v Evropě pomalu snaží vytrhnout Brusel ze setrvačnosti a otevřít mu oči vůči realitě, že válka skončila a my v ní prohráli, samo vedení EU například „doporučuje“ Lize arabských států, aby Sýrii ještě nepřijímala zpět do svých řad. Ze všeho nejvíc to ovšem dokládá jen skutečnost, že evropští činitelé stále žijí v bláhové představě, že vědí, co je kde pro koho kdekoli ve světě nejlepší. A že svět poběží podle nich. Je asi marné jim vysvětlovat, že nikoli. Že nepoběží. A když Spojené státy zkoušejí otevřeně tlačit na své arabské spojence v Perském zálivu, aby se na rekonstrukci Sýrie nepodíleli, jinak jim Washington například přestane dodávat zbraně, vyvstává zásadní otázka: Opravdu Emiráty, které prakticky nemají vlastní armádu, potřebují tolik amerických zbraní, nebo to naopak USA potřebují Emiráty, aby od nich zbraně kupovaly? Kdo koho vlastně drží v šachu? A co víc, Perský záliv chce vstoupit do Sýrie s cílem omezit postupně vliv Íránu. Pokud mu v tom budou chtít bránit USA, které se samy profilují jako úhlavní nepřítel Íránu, tak co to napovídá o americké blízkovýchodní politice?

Ať tak či tak, petrodolarové Emiráty v srdci damašské vilové čtvrti Abú Rumána už opětovně otevřely své velvyslanectví a mluví se o prvotní investiční injekci ve výši dvou miliard dolarů. Peníze přicházejí také z Kuvajtu či Jordánska, Libanon rozšiřuje svůj přístav v Tripolisu, aby ho proměnil v syrský přepravní „hub“… Když se v Damašku těch „odpovědnějších“ ptáte, jak je to možné, když jsou přece v platnosti západní sankce, nevěřícně se na vás podívají, jako kdybyste spadli z Marsu. Když se chce, všechno jde, ale tobě, „bledá tváři“, nebudeme vysvětlovat, jak…

Dostal zelenou?

Netuším, jestli premiér Babiš nosil v hlavě plán na sirotčinec v Sýrii už dlouho, nebo mu celý ten nápad přihrála paní Šojdrová se „svými sirotky“. Je vcelku logické, že pomáhat dětem přímo v Sýrii je mnohem smysluplnější, než je skoro marně dohledávat po celé Evropě a pak je svážet kamsi do Čech, navíc za účelem, který málokdo chápe do důsledků. Netuším také, do jaké míry vede premiéra Babiše skutečná snaha pomoci a do jaké míry spíš kalkuluje s tím, že takovou investicí svému „odloženému“ Agrofertu otevře dveře do rekonstrukčního procesu v Sýrii. A i kdyby, nic proti tomu, je to přece jen obyčejný kapitalismus, ne? Netuším ani, jak celý ten projekt nakonec dopadne, protože v cestě může mít ještě spoustu překážek, byť ti, co tady „vědí, ale nepovědí“, se tváří sebevědomě. Jisté je jen to, že z hlediska členských států EU podniká premiér Babiš něco jako průkopnický experiment, na jehož výsledek mnozí opravdu netrpělivě čekají. Osobně o něm informoval bruselského Junckera, a bez námitek, prý teď o Sýrii ve Washingtonu mluvil i s Trumpem. Dostal také zelenou?

Odcházím z „Babišova pozemku“. Kapky deště najednou ustávají a mezi mraky se prodírá slunce.

To bude jistě jen náhoda.

Tereza Spencerová, Damašek