KOMENTÁŘ JANY KUNŠTEKOVÉ: Velká zpráva ministerstva školství objevila Ameriku. Kvůli inkluzi se zhoršila efektivita výuky.

Dočíst se o tom lze v dokumentu Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy ČR 2019 – 2023 v kategorii "problémy". Tento dokument připravilo ministerstvo školství pod vedením současného ministra Roberta Plagy (ANO). Kdo by to byl řekl. Taková úžasná myšlenka - všichni mají právo vzdělávat se společně! Žádná diskriminace, žádné vyloučení! A nastane ráj.
Kateřina Valachová
Kateřina Valachová
archiv FTV Prima
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

"Právo být začleněn je univerzální a jeho cílem je přijmout všechny lidi bez ohledu na rasu, pohlaví, postižení nebo jinou vlastnost, kterou lze vnímat jako odlišnou," píše se v preambuli webu www.inkluze.cz.

Inu, situace je po třech letech inkluze počesku poněkud jiná. Když tato velkolepá - a dlužno podotknout, že při správném provedení i přínosná - myšlenka za ministryně Kateřiny Valachové (ČSSD) začínala, panovala proinkluzivní hysterie na straně médií (s několika málo výjimkami), nadšení se linulo z ministerstva školství a České společnosti pro inkluzivní začleňování, jakož i dalších začleňovacích spolků, které se mohutně rozrůstaly co do počtu, protože boží ruka byla otevřená. Na druhé straně panovala značná skepse na straně učitelské veřejnosti. Málokdo se tehdy odvážil něco říct nahlas, a i když se odvážil, neměl kam své obavy svěřit, protože média ovládnul pouze jeden názor. Kdo se odvážil namítat, že inkluze je nepřipravená a že povede k nenávratným škodám, byl označen za milovníka starých pořádků, nepřítele dětí a často i rasistu, protože proinkluzivní podhoubí začalo bobtnat po (ne)slavném rozsudku Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku (ESLP) ve věci D. H. a spol. proti České republice, kdy se jednalo o poškození romských dětí jejich zařazením do zvláštní školy.

Asociace speciálních pedagogů si mnohokrát stěžovala, že na jejich názory nebyl při přípravě inkluzivní vyhlášky brán zřetel, o řadových učitelích nemluvě. Zato různé spolky ředitelů škol, často čítající několik desítek lidí, a další nepočetná sdružení, například EDuin, která byla ochotna ambiciózní ministryni Valachovou podpořit, poradní hlas měly. Bylo to jednoduché - kývači byli přizváni, odmítači nikoli. Bohužel ke kývačům patřily i školské odbory pod vedením Františka Dobšíka, který dodnes působí dojmem, jako by ministrům školství přímo odečítal přání ze rtů. Nevím, co na to odboráři - učitelé. Žádného totiž neznám.

Inkluze byla zavedena od září roku 2016. Máme ji tedy již třetím rokem. A ministerstvo školství přiznává - nejen že vše stojí hodně peněz, ale ještě to "zhoršuje efektivitu výuky"!

Tento výrok mi připomíná nesmrtelného strýce Františka z Jirotkova Saturnina. Tento muž také musel vše vyzkoušet sám a na zavedené autority nedbal. Na poli chemie se vydal ku slávě metodou pokus - omyl. "Například také zjistil, že lít vodu do kyseliny je blbost, ačkoli mohl tento poznatek, korektněji vyjádřený, najít v učebnici chemie pro nižší třídy škol středních, aniž by si přitom popálil prsty a zánovní vestu".

Tak i ministerstvo školství mohlo naslouchat radám předsedy ASP Martina Odehnala, dalších odborníků na vzdělávání žáků se speciálními potřebami a zkušenostem učitelů, a nemuselo si popálit prsty a pověst.

Spolu s ministerstvem si popálili prsty nejen učitelé, kteří se stali speciálními pedagogy přes prázdniny z moci vyhlášky 27/2016 Sb. o vzdělávání žáků se speciálními potřebami a žáků nadaných. Notně se popálily i mnohé děti. A to je to, před čím jsme my učitelé varovali především. Že tento experiment, nepřipravenou hurá-inkluzi počesku, odnesou především děti. Aby inkluze fungovala jako ve skandinávských zemích, které nám byly údajně vzorem, musela by totiž být úplně jinak personálně i finančně zajištěna. I tak ve zmíněných zemích fungují dosud v různé míře speciální školy a speciální třídy, a ke společnému vyučování se děti scházejí na předměty typu výtvarná či hudební výchova. To by ovšem stálo příliš mnoho peněz, mnohem více než stojí inkluze nyní, to jest 7 miliard ročně. Paní ministryně Valachová hovořila o dvou miliardách. Už je to více než třikrát tolik a stále to nestačí. A přitom o děti není adekvátně postaráno z hlediska jejich rozvoje. Ani těch "normálních", ani těch se speciálními potřebami. Samozřejmě se jedná především o děti s lehkou mentální poruchou - LMP, tedy hraničním snížením inteligence. Mají právo být zařazeny do běžné školy, jistě, ale také mají právo se něco naučit a maximálně rozvinout svůj potenciál. A to se právě neděje. Ve třídách, kde je 25 až 30 dětí, i když mají asistentku - často jen absolventku krátkodobého kurzu - nejsou začleněny do výuky ani omylem. A tato exkluze se zhoršuje s věkem a s tím, jak jejich spolužáci zvládají stále těžší učivo a oni se učí stále počítat do dvaceti, abych to zjednodušila. Zažila jsem to při výuce angličtiny a nepostřehla jsem, že by dětem s LMP nějak pomohlo začlenění do třídy, která byla díky počátečnímu vzepjetí inkluze - a ambicím pana ředitele být zjevně nejinkluzivnější v Praze - už tak dost problematická. Já nejsem speciální pedagog a asistentka také ne. Speciální pedagogové jsou ve speciálních školách, které se díky zmíněné vyhlášce, slůvku "přednostně" při doporučování dětí do běžných škol pedagogicko psychologickými poradnami a interním pokynům ministerstva vyprazdňují. Zrušeny ale být nemohou, díky bohu, protože pořád musí být k dispozici dětem, na jejichž potřeby už běžná základka ani při vší snaze inkluzivistů nestačí. Na to, aby ve třídě, kde jsou začleněny děti s LMP, poruchami autistického spektra či ADHD, byla vedle klasické učitelky i speciální pedagožka či pedagog, jako je to v Norsku, nejsou ani zdaleka peníze. Peníze jsou sotva na špatně placené asistenty pedagoga. A protože náklady i tak stoupají, bude se šetřit a asistentů bude méně. To je alespoň jeden ze závěrů novely zmíněné vyhlášky, která má inkluzi revidovat. To je opravdu pomoc, na kterou čekáme. Nikoli zrušení chybné koncepce inkluze, která je vlastně pouhou integrací, ale omezení počtu asistentů. Je pravda, že asistent je často další rušivý element ve třídě, ale to je dáno tím, že jen málokdy má potřebné vzdělání a erudici. Ve třídě, která je rozdělena na většinu, která pracuje s učitelem, a menšinu, která má asistenta - nejvíce jsem měla ve třídě dva asistenty, ale někde mohou být zatím až čtyři - se tříští pozornost, a pak stačí jedno, dvě děti s poruchou chování a hyperaktivitou, často označovanou jako ADHD, a jedno děťátko, které doma zapomněli vychovat, a třída je prakticky nevzdělavatelná. Roste agresivita, napadání dětí mezi sebou i napadání asistentek, místo učení nastává "krocení" a výuka jde k čertu. Výsledkem je to, co ministerstvo školství eufemisticky nazvalo "snížením efektivity výuky".

O tom, jak je inkluze počesku populární mezi rodiči, svědčí úprk dětí i naprosto průměrných na víceletá gymnázia. Ani soukromé školy si na inkluzi nemohou stěžovat. Stěžovat si mohou jen ti, kteří nemají kam odejít a musí trpět tím, že v důsledku snahy o dokonalé začlenění se ocitli v systému, který směřuje k čím dál větší segregaci podle movitosti a motivovanosti rodičů.

Jana Kunšteková

 

Publikované nárory a komentáře nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama