13. října 2009 22:00
Jan VránaRozhovor s majitelkou Penzionu U Pavouka
Ano, šéfe! - 5. díl - 10
„Taky bych se navrátila do restaurace, kde za hodinu nedočkám jídla“ říká Zuzana Cíchová, majitelka Penzionu, která si na pomoc zavolala Zdeňka Pohlreicha...
„Taky bych se navrátila do restaurace, kde za hodinu nedočkám jídla“ říká Zuzana Cíchová, majitelka Penzionu, která si na pomoc zavolala Zdeňka Pohlreicha...
Paní Zuzano, jakou restauraci jste chtěla mít?
Chtěla jsem mít kladenskou hospodu a vařit dobré recepty. To by je ovšem musel kuchař umět uvařit…
Proč si tedy držíte kuchaře, který nevaří dobře?
Protože podle mého manžela vaří dobře. Podle Zdeňka hrozně a podle všech ostatních tak, že je to nepoživatelný. Ale já jsem ta zlá… Největší deprese mě chytla, když jsem se jednou v noci dívala na několik dílů pořadu Ano, šéfe! Pod vlivem Zdeňkových rad jsem našemu kuchaři přivezla čerstvou zeleninu, skvělou smetanu a maso na svíčkovou, on si sedl na chodbu a kouřil, dal si pivo a čtyřicet porcí svíčkové spálil. Pak mi ještě vynadal, že se to stává a byl sprostý. Tímhle způsobem zkazí devadesát procent jídel. Můj muž mi vytkl, že kuchaře psychicky týrám. Číšník byl navíc přiopilý a byla to hrozná sranda. Za devadesát minut není schopen udělat čtyři guláše, taky bych se nevrátila do restaurace, kde se za hodinu nedočkám jídla. Nevím, co v tý kuchyni dělá…
Je to škoda. Máte hezkou hospodu, nejhezčí dům široko daleko…
Vlastnoručně jsem tady otloukala cihly po nocích, zadlužila jsem se, manžel chce s každým vyjít, chce být hodnej a mně se z toho zvedá žaludek.
Ze začátku to prý U Pavouka prosperovalo. Kdy se to tak zvrtlo?
Řeknu vám to narovinu. Dobře to šlapalo. Nejdříve sem jezdili normální hosté, přijeli přes den, najedli se, odjeli, navečer chodili slušný místní, kteří maximálně v jedenáct odešli domů, obrat byl slušný. Pak se sem ale začal ale stahovat póvl, řeknu to, jak to je. Ti začali manipulovat s mým mužem, až to je tam, kde to dnes je. Jak tady můžou slušní lidé jíst, když jsou čtyři opilci na baru, křičej, strkaj do sebe, a muž mi řekne: „Nech je být, jsou to taky lidi! „Personál se nám tu opíjí, nechodí do práce, ale manžel chce s každým vyjít. To jsou samozřejmě naše problémy, protože 90% problému vidím v kuchyni. Jenže znovu: manžel si myslí, že František vaří dobře a je to jeho kamarád, má ho rád, je svatej a zůstane tady a bude to kazit dál. Za kuchařem přijdu čtyři sta krát slušně, dvě stě krát sprostě, milionkrát s prosbou, budu brečet, a on si to stejně udělá po svém. V tomhle mi dal Zdeněk za pravdu. Navíc - třicet lidí ze vsi má nějaký názor a každý manželovi radí, jak by to měl dělat. A to jsou ti, co sem chodí. Bohužel. Jim vyhovuje to vzrůšo tady. Přikládaj polínka pod ohýnkem a můj muž nevidí, že se mu smějou do očí.
Jak to budete řešit?
Před dvaceti minutami jsem muži řekla: „Ano, restaurace je tvoje, já neřeknu jediný slovo, vůbec mě to nezajímá. A pokud po dvou a půl letech, kdy podnik dotuju, nebudete schopný zaplatit splátku, nebudete prosperovat, udělám jednoduchou věc. Dám sem petlici, já mám firmu, mohl jsi mít restauraci, dokázal jsi, co jsi dokázal.“ Nikdy to neprodám, takovou radost tu nikomu neudělám. Zavřu to, nahoře mám krásný bydlení. Až sem jsem ustoupila. Prodali jsme dům a bydlíme tady. Nadále budu platit splátky, já platím, a oni si tu vesele žijou. Na jedné straně se do toho nemám plést, ale pak mám dovést pivo, zajet na nákup apod. A když do toho nesmím nic říct, tak pro tu restauraci taky nebudu nic dělat.
A vydržíte to?
Žere mě to. Nábytek je můj, nemovitost je moje i vybavení. Když vidím, jak se k tomu chovají, roztlučou židle, rozbijou dveře a můj muž se na to dívá a je to podle něj v pořádku - já si to nemyslím. Navíc tady po víkendech ten svinčík uklízím, sbírám střepy a montuju židle. Ale už prostě nemůžu…
Zvací dopis paní Zuzany:
Především přeji krásný den, když už ho nemám já několik měsíců. Myslím, že jste jediný, kdo dokáže otevřít mému manželovi hlavu a zachránit jeho penzion s restaurací. Když začal váš pořad, všichni tady se smáli, že je ještě jeden magor jako já a to ten v televizi. Já to vidím jinak, máte to srovnáno v hlavě a velmi si vás vážím. Chovám se k personálu stejně jako vy již dlouhou dobu, ale manžel mě před ním okřikuje a nechává jim volnou ruku. Podle toho to zde vypadá. Penzion i restaurace proběhly kompletní rekonstrukcí v roce 2007. Pokud nepřijedete a nepomůžete, buď se půjdu oběsit, nebo zabiju kuchaře,který, nedá se to ani popsat, dovede restauraci k záhubě. O obsluze a její nesnesitelnosti už ani nemluvím, manžel tady držel číšníka, který kradl tak, že po dvou letech staví dům. Když jsem si konečně vybojovala kasu, tak ho po prvním dnu vyhodil, protože přišel jasně na to, že krade. Vím, že takových mailů dostáváte stovky, možná tisíce, protože restauraci má dnes každý debil, ale mě už jde opravdu o zdraví, o existenci a o život. PROSÍM, PROSÍM, POMOC, POMOC, POMOC!
Autor článku
Jan Vrána
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
