Věra Bolebruchová

Sama o sobě říká: Jsem energetický člověk, jsem veselá kopa, mám ráda adrenalin, ráda se bavím ve společnosti. Na mateřské mám útrum, tak se těším, že se budu moci odvázat. Jsem upřímná, vše řeknu narovinu, jsem zásadová.
Věra Bolebruchová
Věra Bolebruchová

reklama

Zároveň sama o sobě mluví jako tučňákovi. Tvrdý, že i když má 130 kilo, tak se za ně nestydí a špeky ráda vyvalí. Lidi prý pak nedýchají, ale ona si hodlá život užít.

Dětství:
Věrčino dětství nebylo nic moc. Rodiče se rozvedli, když jí bylo pět a maminka si našla nového přítele. Vlastního tátu Věra nevídala a až po letech si uvědomila, že se máma snažila, aby to tak bylo a aby ho neměla ráda, což jí dnes vyčítá a vídá se s tátou. “S mámou se kvůli tomu nevídám,” tvrdí. Věra má tři sourozence. Jako dítě byla Věra podle svých slov divoká, splašená a tlustá. Nikdy se ničeho nebála a do všeho se vrhala po hlavě. “Třeba jsem sežrala žízalu,” vzpomíná. Věra se v osmi letech topila v kašně. Málem jí nezachránili. Tehdy prý měla na sobě červené šaty a když přišla domů, máma jí s nimi zmlátila, protože je prý zničila. Věra má natolik ráda vodu, že se v zimě chodila koupat do rybníku. Jednou tam přimrzla v kalhotkách, ale i to se jí líbilo. “A taky jsem byla v akvaparku a když jsme jeli domů, tak jsem byla horší než děti, jak se mi tam odtud nechtělo.”

Puberta:
V pubertě Věra jeden čas chodila dohola a byla spokojená. Doma ale dostala facku. První učňák nedodělala, protože poslala ve třeťáku učitelku do ... a pak jí nepustili ke zkouškám v řádném termínu. Urazila se a na opravný nešla. Nakonec šla do dalšího učení, tentokrát na cukrářku, což hrozně chtěla. Ten už dodělala.

Práce:
Po učňáku sháněla práci jako cukrářka, chvíli pracovala na Lipně, pak chvíli podnikala (to jí bylo 25 let a skončila, když měla úraz). Poté začala pracovat jako pomocná síla v casinu, což byl teror, protože umýt 6000 talířů za směnu byl záhul. Jednou si v práci uděllaa úraz, když na ní spadlo 4 metry vysoký zrcadlo: “Seděla jsem na židli, vystrčila zadek, propíchlo mě to prdel. Mám 26 stehů, šili mě asi tři hodiny.” V casinu později povýšila na cukrářku, ale potkala “taťku” a za 3 měsíce šla na mateřskou.

Jazyky:
Na škole měla Věra němčinu, ale umí jen “Jak se máš, kde bydlíš?”. Jinak se prý ale domluví rukama, nohama. “Třeba řeknu Ejfel věž a ukážu kmitání nohama a on to pochopí, ne?”

Cestování:
Věra ráda vzpomíná na cestování s tátou. Bylo jí 13 let a projeli celou republiku. Všechny možné hrady a zámky. Nakonec dojeli až do Aše, kde jí táta řekl, že je konec naší země. Pamatuje si to dodnes. Věra byla v zahraničí (nepočítáme-li Rakousko, které mají pár kilometrů a jezdí tam na nákupy) 4x v životě. Poprvé, když jí byly 4 roky a “fotr” jí vzal do Bluharska. Tam se naučila plavat. “On mě normálně vzal, mrsknul mě do vody a řekl Věruško a teď se to naučíš. Já se tak nalokala vody, že jsem se to fakt naučila,” směje se dnes. Podruhé byla s kamarádem ve Švýcarsku, prý “u toho jezera”. Potřetí a počtvrté byla v Itálii. V roce 2012 a letos. Vždy to byl jednodenní výlet do Caorle. V pátek večer nasedli do autobusu, v sobotu byli u moře a večer zas odjížděli směr ČR. Celý výlet za 1000 Kč. Prý je to strašný masakr, ale jiná možnost, jak se podívat k moři není. “Když jsem viděla moře, vběhla jsem tam v hadrech,” vzpomíná Věra. Na výletě byla nadšená nejen z toho, jak ti to tam užívala malá dcera, ale také z jídla. Šli jsme tam na trhy, kde jsme koupili rajčata a melouny. Byla jsem v euforii, jak to všechno jinak chutná. Také jsem si utrhla na stromě víno a v pekárně jsem si koupila pečivo. To mě hodně zajímalo, protože jsem cukrářka. Moc mi ale nechutnalo,” vzpomíná.

Kam by se ráda/nerada podívala:
V neděli Věra ležela ve vaně a přemýšlela o tom, že závidí lidem, kteří se mají možnost někam podívat. Druhý den jí zavolali z produkce. Nevěřila tomu do chvíle, než jí  poslali smlouvu. Věra by rada kamkoli. Nejvíce na ostrov. Třeba Mallorku nebo Řecko či Itálii. Zajímají ji býčí zápasy ve Španělsku. Neláká jí Rusko (bála by se tam) a Slovensko (je to hned vedle). Při výletu by ráda ochutnala místní jídlo, pití a také by ráda viděla výrobu něčeho místního, třeba koberců. To by si chtěla i vyzkoušet.

Vědomosti o zemích:
“Vím velké kulové. Nejsme milionáři a já si myslela, že se nikdy nedostanu dál než do Itálie. Když se dívám na televizi, závidím cestovatelům, tak to rychle přepnu.”

Letadlo:
Věra nikdy neletěla letadlem. “Chápete to? Já poletím. Vždycky jsem zatím měla nateklé nohy z autobusu a teď poletím. Bojím se na 20% a na 80% těším. Možná budu brečet štěstím. Jsem magor,” chrlí ze sebe.

Spolucestující:
Věra by vedle sebe nechtěla hipísáka: “Oni žerou kytky a ne maso, kecaj k tomu budhovi a maj vymytý mozky. Hlavně bych nechtěla vegoše. I moje dcera když vidí krávu, tak říká maminko to je kravička, masíčko. Nechci člověka, který nejí maso. Ale kdyby se mnou někdo takový jel, tak mu to rozmlouvat nebudu, beztak bude slintat, když já budu mít flákotu a on bude žrát kořínky.” :-D

Jídlo:
Hodně velká část našeho tříhodinového rozhovoru se točí kolem jídla. Věrka by ráda ochutnala všechno. Zkusí prý i červy. “Sežrala jsem i žížalu, tak proč ne červa. Taky bych zkusila ústřice, to mě láká hodně. Mám ráda želatinu a to mi to připomíná,” tvrdí. Ráda by také ochutnala thajskou a indickou kuchyni. A z evrospké prý skotskou: “Teda já nevím, jeslti je to v Evropě, jsem tupá na zeměpis, ale zajímalo by mě to jehněčí, co jí,” říká s tím, že najednou začne mluvit s manželem a říká mu, že musí zabít tu ovci, co chovaj :-) Jinak Věrka má DNU, takže by maso neměla jíst, ale očividně jí to nevadí.

Fobie:
Nemusí hady, bojí se pavouků. Půjde do jakéhokoli zážitku, ale nerada by skákala bungee jumping :)

Tanec:
Věrka klidně zkusí, ale upozorňuje, že když šlápne někomu na nohu, má zlomené tři prsty.

reklama

reklama