Jak se staví sen vsadí na původní kamenné zdivo v kombinaci s venkovským stylem

Víte, kde je Malá Lečice? Kousek od Mníšku pod Brdy – jihozápadně od Prahy. V nedostavěném a průběžně rekonstruovaném 100 let starém domě, jenž byl původně hospodářským stavením, žijí manželé Mariana a Jan se svými dvěma dětmi ve věku batolecím a předškolním. Společně s nimi žije v domě i pes ze španělského útulku, památka z dobrodružných let cestování. Jak dopadne proměna největší místnosti, která je srdcem příbytku a ve které se odehrává veškerý společný život mladé rodiny?

Temperamentní Mariana a pohodář Jan se potkali před deseti lety v pražském baru. Cestovali několik let za prací po Anglii a Španělsku. Užívali si života. Když přišel čas usadit se, koupili ruinu na pozemku, který jim imponoval. Rozkládá se v kraji, který se manželům líbil, a tak když se uvolnil za dobré peníze původní hospodářský statek, vzali si hypotéku a plánovali staré stavení zbourat a postavit pro sebe a své děti dům nový. Jenže to se nestalo. Mariana s Honzou se tedy vzdali původního snu a začali svépomocí rekonstruovat starý dům stojící na pozemku.

Pustili se vlastními silami do krovů, rozvodů elektřiny i vody a neodradila je ani hliněná podlaha. Když jim síly nestačily, pomohli rodiče a kamarádi. Nikdo z nich ale není odborník, a tak se rekonstrukce kvůli metodě pokus omyl protahovala. Dodnes se dům vlastně staví – není hotové podkroví, kam by se měl přestěhovat dětský pokoj a ložnice.

Momentálně žijí v provizoriu. Obývají jednu největší místnost s krbem, která slouží současně jako obývák, kuchyně, jídelna i herna pro děti. Interiér je takzvaně „každý pes jiná ves“ neboli „co nám kdo dal“. Ale svého těžce vypiplaného domu už se vzdát nechtějí, jeho historie je pohltila, genius loci zafungoval, a zejména Honza by se nerad vzdával staré patiny a kleneb. Navíc si v domě jako zapálený vinař a duší Moravák vybudoval i sklípek a vinárnu a pokouší se sousedy přesvědčit o blahodárnosti božského moku.

Dům manželé milují, opouštět ho nechtějí, ale jsou v pasti. Nevědí, co s ním. Pomohou jim naši designéři?

Jak se na proměnu dívají designéři František Kobližka a Kamila Douděrová?

František: „Našli jsme jen to, co už dům obsahuje, co bylo zakryto a mlčelo, pokusili jsme se tu část rozmluvit, jen místně naznačit, ukázat kámen, cihlu, dřevo a přitom nepřekračovat pomyslný stín. Byly poodhaleny fragmenty kamene zdí a cihel kleneb původní maštale. Největším problémem bylo málo světla, mix zbytků nábytku, pelmel stylů a barev, celkový chaos, křížení komunikací a účelů (kuchyň, herna dětí, vstup ze špinavé zóny zimní zahrady, trasa do ložnice a koupelny), hygiena (plísně, saze, špína).

Rozhodně prospělo vybourání nového okna a obnažení kleneb a části kamenných zdí, dále funkční a praktická kuchyň či nová kamna. Chtěli jsme zachovat venkovský styl a přitom nesklouznout do kýče, a proto jsme volili originální textilie a doplňky šité na zakázku, nový nábytek s bílou patinou (bělené dřevo), krbová kamna z černého plechu, neutrální šedou sedačku a k tomu například doplňky ze sudů apod.“

Podívejte se, jak tvoří Kamila a František:

Kamila: „Proměna to byla náročná, ale velmi citlivá k historii domu. Hned jsme věděli, že budeme odkrývat, nikoli lepit a přidávat, těšili jsme se, co dům skrývá a kam až budeme moci jít. To, co je u sto let starých domů obecně nejčastějším problémem, je vlhkost. Rozhodli jsme se také přidat nové okno na jižní stranu, což bylo náročné zejména technicky – do 60 cm tlusté zdi vetknout nové překlady. Podařilo se nám dokonale trefit styl a vkus rodiny. Osobně na mne zapůsobila malá nika, kaplička ve zdi, dříve pro panenku Marii, my jsme ji zateplili, aby neplesnivěla, a posadili do ní panenku – látkového strážného anděla. Styl je venkovský s nádechem moderny, použité materiály jsou kombinací moderny (lakovaná dvířka na kuchyni), ale jsou doplněny nábytkem s patinou, která podtrhuje genia loci lidové venkovské architektury. Doporučuji držet stejný styl i v podkroví a ložnici.“

Reprízu dalšího dílu „Jak se staví sen“ uvidíte ve čtvrtek 3. srpna v 17.40 na Primě.