Prvními hosty dnešního speciálního dílu budou Tony Havlík, autor knihy Homeless Guide aneb Jak přežít na ulici a užít si to, a Ivana, protagonistka této knihy. „Od malička mě nějakým způsobem toto prostředí fascinovalo,“ přiznává rodák původem z Břeclavi, který se následně odstěhoval do Prahy a pečlivě tuto komunitu sledoval. „Pozoroval jsem je a častokrát jsem s nimi i mluvil – a natolik mě to zaujalo, že jsem si říkal, že bych o tom mohl něco napsat. Moje knížka je pak příběhem čtyř postav, a jednou z nich je právě paní Ivana,“ dodává. „Já jsem od čtrnácti žila na ulici, tedy celkem 37 let,“ říká na úvod paní Ivana s tím, že nyní už pracuje a bydlí s manželem, za kterého se v roce 2018 šťastně vdala. „Moje rodina nebyla žádné ejchuchu, ale o tom nechci vyprávět, protože se vždycky rozbrečím. Všechno je popsané v knize,“ pokračuje ve vyprávění bývalá žena bez domova. „A tak jsem začala v těch čtrnácti utíkat. A utíkala jsem odevšad. Pak jsem se chytla party. Začalo to alkoholem, který ze mě udělal úplnou trosku. Ovšem bez alkoholu se dá na ulici stěží vydržet, kupříkladu se nedá usnout, obzvlášť v zimě.“
Vzpomíná také na to, že byla bezdomovkyní ještě v éře socialismu, kdy podobných lidí moc nebylo. „Byla jsem také několikrát zavřená, za rvačky a podobné věci, mimo jiné také za příživnictví. Naučila jsem se chodit takzvaně fárat, tedy chodit po sídlišti a vybírat konťáky, což mi několikrát zachránilo život. A i když už dneska bydlím, pracuju a mám všechno, co potřebuju, tohle mi zůstalo. Vždycky v neděli vezmu vozíček a takovou tyčku, kterou si věci přiblížím, a jdu,“ vypráví a ukazuje, co všechno takto „vyfárala“. Na její úlovky se prý vždycky těší i její manžel. Problém vidí především v tom, že řadě bezdomovců chybí motivace. „Já jsem tu motivaci dostala, ale samozřejmě jsem se bála, že to vydržím jen dva dny a pak zase začnu pít, protože jsem alkoholik. Ale to se nestalo, a dodnes nepiju.“
Také druhý dnešní host, Václav Bural, bývalý bezdomovec a protagonista dokumentárního seriálu Bez domova, dobře ví, co obnáší život na ulici. „Seriál jsem točil v době, kdy už jsem bydlel, ale je to také takový průvodce, jak přežít na ulici,“ přibližuje pan Václav, který žil na ulici čtyři roky a který přišel do Prahy ze severozápadu Čech. „Žil jsem na ulici už v Krupce, ale je to malé město a není tam tolik možností, jak přežít na ulici, jako v Praze. Kupříkladu jídlo není v Praze vůbec problém.“ Nejčastěji se podle svých slov zdržoval v okolí hlavního nádraží, kde se lidé bez domova koncentrují úplně nejvíce.
„Pak jsme se také pohybovali na Praze 5 na Waltrovce, kde jsme měli squat, další squat byla dokonce třípatrová vila v Kobylisích, kde nás žilo asi patnáct.“ Jaký spatřuje rozdíl mezi mladšími a staršími bezdomovci? „Mladší mají větší tendenci obstarávat si peníze ilegální cestou, tedy například krádežemi, zejména ve velkých řetězcích, kdy nakradené zboží potom přeprodávají maloobchodníkům. A svoje zkušenosti mám samozřejmě i s drogami, ale teď už jsem dlouho čistej,“ svěřuje se Václav Bural, který se nyní živí poctivou prací ve stavebnictví, žije s partnerkou a má šestnáctiměsíčního syna. Partnerské vztahy mezi bezdomovci nejsou podle jeho zkušeností až tak obvyklé, jak by člověk čekal. „Ale jsou tam,“ přisvědčuje s tím, že i on měl v té době asi půlroční milenecký vztah. „Jen s tím soukromím je to ve squatu horší.“ Z tohoto beznadějného stavu se dostal díky nabídce pomáhat při stavebních pracích na předělávání domu jednoho známého.
Důkazem toho, že i na ulici kvete láska, jsou manželé Jana a Miroslav Fojtíkovi, kteří se poznali a vzali jako bezdomovci. Svatba se konala 30. září 2016 na Praze 7 a stojí za ní romantický příběh, kdy paní Jana, která je o něco starší, znala svého budoucího manžela od malička. „Já jsem chodil do restaurace U Sojků, kde Jana pracovala jako servírka, krást hranolky,“ vzpomíná Miroslav, kterému prý tehdy bylo sedm let. „A podruhé jsme se potkali v Karlíně, když mi bylo čtyřiatřicet.“ Na ulici strávili společně celkem osm let, nyní bydlí třetím rokem na Praze 7 v bytě. „Byl to dost velký nezvyk,“ přiznává paní Jana.
„Když jsme byt dostali a poprvé jsme do něj přišli, sedli jsme si na gauč a snad půl hodiny jen tak seděli a koukali do zdi.“ Byt získali i se zařízením, ale platí za něj regulérní nájem. „Už jsme si ale zvykli a já už bych ven nešla ani za nic,“ svěřuje se Jana, která má roztroušenou sklerózu, což jí dost znesnadňuje život. „Já jsem taky rád, můžu se bezpečně vyspat, a ne vstávat každou půl hodinu se strachem, jestli tam někde není nějaký feťák,“ říká k tomu pan Miroslav. Jak se vlastně paní Jana dostala na ulici? A čemu říká „nakupovat“? Jak oba manželé tráví volný čas? A jak získávají peníze na živobytí? To a mnohem více se dozvíte v dalším dílu oblíbeného pořadu Show Jana Krause již dnes večer na Primě!
