TopStar

1. srpna 2023 00:00

Fotografka (nejen) celebrit Lenka Hatašová v exkluzivním rozhovoru: "Nekonám, ale tvořím. A to je veliký rozdíl..."

Slavné osobnosti touží mít od ní fotku. KAŽDÝ by ji chtěl. Když se podíváte do FOTOGALERIE, snadno odhalíte proč. Profesionální fotografka Lenka Hatašová je špičkou ve svém oboru. Mě ale především uchvátila Lenka-člověk, tak jsem jí položila otázky, které podle svých slov ještě nedostala.

Vzpomenete si, co bylo na první fotografii, kterou jste kdysi s tatínkem vyvolávali v komoře? A chybí vám dnes v době digitální ty kouzelně temné chvilky s filmem, okamžik napětí, jestli se opravdu povedlo vyfotit to, co jste vyfotit toužila?

Určitě jsem na ní byla já s bráškou. Táta nás hodně fotil a pak mi v zatemněné koupelně ukazoval ten zázrak zrození fotografie, který mi odjakživa bral dech. Romantika temné komory mi dnes nechybí, užila jsem si ji ve svých začátcích celkem dost. Potěšení tehdy často střídávalo zklamání, když se na vyvolaném filmu neobjevilo přesně to, v co jsem doufala. Moderní technolgie, zejména počítačový program Photoshop, ale považuji za jakousi novodobou temnou komoru. S fotkami se dá často kouzlit tak, že mi to bere dech i dnes…

FOTOGALERIE (Lenka Hatašová):

Pokud byste mohla kteréhokoliv fotografa pozorovat při práci (vybrat si z legend současných nebo už dávno minulých...), kdo by to byl a jaké otázky byste pro něj měla?

Rozhodně František Drtikol. Zajímalo by mne, jak se jeho duchovní cesta zrcadlila v jeho práci. Jak se jeho fotografie měnily a posouvaly s jeho vnitřní proměnou. Drtikolovy snímky jsou mi dnes hodně blízké, je v nich něha, hloubka a jsou světlem malované (což je skutečný význam slova fotografie).

Nepopadne vás někdy strach, že se ta v podstatě kouzelná schopnost zachytit člověka, okamžik, krásu... z vás někam ztratí? Už jste vypozorovala, jestli ji nějaké okolní nebo životní vlivy ohrožují či oslabují? A jde "nahodit" nějakým vnitřním mechanismem?

Rutina se asi ztratit nedá, jakousi schopnost a dovednost mačkat spoušť a skrze objektiv zachycovat dění kolem sebe může mít každý, kdo se s fotografickými mechanismy obeznámí. Co je ale nejdůležitější, a co se tímto postupem naučit nedá, je umění vdechnout fotografii duši. Je to vlastně dar a úzce souvisí s vnitřním nastavením člověka, který za fotoaparátem stojí. Tím, jak vidí svět kolem sebe v podstatě o sobě prozrazuje, jaký je uvnitř. Bezdůvodná radost ze života, svoboda a láska jsou konkrétně pro mne kritéria, která mají zásadní vliv na mé vidění světa. Dělám vše pro to, abych o tento stav nikdy nepřišla.

Jaký nejzásadnější rozdíl je mezi Lenkou fotografující kdysi na tenisových kurtech, Lenkou strachy bez sebe uprostřed válečné vřavy v Sarajevu a Lenkou dnešní? Poznáváte všechny dřívější Lenky?:-) Rozumíte jejich motivaci, touze, krokům?

Rozumím jim naprosto, byla to cesta za zkušenostmi ale především cesta k poznání toho, co už je věky vytesáno na té Smaragdové desce: jak uvnitř, tak vně. Odjakživa jsem chtěla měnit svět, ale až teď plně chápu, jak se to dělá. Nejdřív musím totiž změnit sebe. Opačně to nefunguje. A vidím to na svých fotografiích, jak se mění. Kdybych poskládala vedle sebe obrázky, které jsem pořídila za těch pětadvacet let, co se fotografování věnuji profesionálně, byla by to myslím dokonalá anamnéza lidské duše. Na tenisových kurtech jsem se naučila pohotovosti a bystrosti, která se mi hodí dodnes, stejně jako odvaha, kterou jsem chtě nechtě musela prokázat ve skutečné válce, i když mi hrůzou tuhla v žilách krev.

Když se zpětně díváte na své fotografie, dokážete si vybavit, v jakém rozpoložení jste byla vy sama, když vznikaly?

Ano a to naprosto přesně. Ke spoustě fotografií mám navíc zajímavé příběhy, které se vážou k jejich vzniku. Ať už jsou na nich američtí černoši, Václav Havel v listopadu 1989, stařena s doutníkem v Havaně, papež Jan Pavel II líbající zem při výstupu z letadla, členové kapely Kiss bez svých masek, dalajláma poprvé v Praze, civilisté po amputacích ve vojenské nemocnici ve válečném Sarajevu, Miloš Forman na své farmě v Connecticutu, tenistka Jana Novotná při finále Wimledonu, zpěvačka Cher v jejím hotelovém apartmá, svatba Lucie Bílé v italském Miláně nebo nevidomý operní pěvěc Andrea Bocelli v jeho rodné Bologni.

A poznáte, v jakém rozpoložení přichází "objekt" vašeho focení? Stalo se vám, že se nepodařilo navzájem se naladit na společnou vlnu a fotky nebyly vůbec použitelné?

Osobnosti které fotografuji, přicházejí před můj objektiv většinou lehce nervozní. Ať už jsou to herci, zpěváci, sportovci nebo politici. Vím o tom a také vím, že jejich důvěra ke mně musí být maximální. Fotograf je vlastně takový režisér, který by měl svůj objekt před fotoaprátem vést, pracovat na jeho uvolnění a přesvědčit ho o tom, že ví, co dělá. Nehody typu vzájemného nenapojení se mi moc nestávají, vlastně si vzpomínám jen na jeden takový případ, kdy jsem fotografovala člověka, který trpěl poruchou psychiky. Bohužel jsem o tom předem nevěděla.

Znám vaše půvabné fotografické doteky krásy kolem nás Miracles on my way z Facebooku... Fotíte je pro sebe, je to tak? Rozumím tomu správně, že v sobě stále máte tu vlastní touhu vzít do ruky foťák a udělat si snímek jen tak pro vlastní radost, bez ohledu na to, jestli by mohl být komerčně úspěšný?

Moje světlomalebné snímky, kterým říkám Miracles on my way, pořizuji iPhonem, ten mám u sebe víceméně pořád. Jsou to malé zázraky, kterých jsou kolem nás mraky, ale když se nezastavíme, nevidíme je. Uveřejňuji je na svém facebookovém profilu a těší mne, že se mým přátelům líbí, stejně jako mně. Fotografovat pro radost a ne pro vidinu úspěchu je navíc přesně ten klíč k úspěchu. Svou práci miluji a kdybych měla fotografovat něco, co mne nebaví, dělat to nebudu. V minulosti mne bavily reportáže, pohyb v terénu i adrenalin s tím spojený. Dnes mne baví potrétovat lidi, ať už jde o veřejně známé osobnosti, nebo naopak ty úplně neznámé. Hledám jejich krásu, úhly pohledu, ve kterých se nejsou zvyklí vidět. A moduluji světlo tak, jak mne moje vnitřní nastavení vede.

Nejzajímavější tvář, jakou jste kdy zachytila?

Nevím, koho označit jako nejzajímavějšího, pro mne jsou všichni výjimeční a sobě rovní zároveň, a tak k nim i přistupuji.

Jak se vám podařilo nevyhořet? Protože zejména v prostředí showbyzu je zevnitř k vyhoření náchylný snad každý citlivý člověk. A vy jste citlivý člověk.

Vyhoření pro mne znamená dovršení něčeho, čím jsme se zabývali ze všech sil bez ohledu na to, zda nám to přinášelo skutečnou radost z procesu. Pokud je cílem našeho konání majetek, postavení, sláva, dříve nebo později to martyrium člověka vyčerpá, protože pomíjivé hodnoty, které jsou jeho cílem, dlouhodobou radost do života nepřinesou. Vždycky jsem svou práci milovala a kdysi jsem chtěla měnit svět, teď už konečně vím, hlavně díky svým pomocníkům na cestě, jak na to, a moje radost z procesu je nekonečná. Nekonám, ale tvořím. A to je velký rozdíl…

Autorka rozhovoru: Jana "Divizna" Divišová

Jak Lenka pracuje se podívejte také na VIDEU.

TIP Prima-Style: podívejte se na www.studiodva.cz na skvostné fotografie k představením Hovory o štěstí, Ženy přežijí, Opační pohlaví a Kutloch aneb I muži mají své dny, které Lenka pořídila pro Studio DVA.

Představení můžete vidět od července do srpna na Letní scéně Vyšehrad divadla Studio DVA. Vstupenky objednáte TADY.

Mohlo by vás zajímat:

.


Přečtěte si také