13. května 2018 10:06
Líbání zakázáno! Historie sexu ve starověkém Japonsku
Japonský sex Zdroj: instagram/@cosmo_ru
Japonsko je zemí paradoxů a kontrastů. Na jednu stranu země zvrhlá, na druhou cudná. Za 250 let své ,,izolace" od okolního světa si Japonsko vytvořilo svůj specifický pohled na sex, který nechápou ani samotní Japonci. Pojďme se podívat na některé z bizarních pravidel japoského sexu.
Zakázaný polibek
Ve 30. letech minulého století probíhala v Japonsku výstava, kde se měla objevit i světoznámá socha Rodina ‚‚Polibek‘‘. Nahá dvojice z mramoru se vášnivě objímá a jejich rty jsou u sebe. No a něco takového bylo pro Japonce nepřípustné. Nešlo o nahotu ani o vášnivé doteky, nýbrž o polibek. Právě ten vyvolal v celém národu pobouření. Občané pak navrhli organizátorům výstavy, aby před vystavením sochy obličeje hlavních aktérů zakryli, ovšem vstřícnosti se nedočkali. Japonci se tedy uměleckého díla nedočkali a talent francouzského sochaře tak neocenili.
Poté, co došlo ke zrušení ,,samoizolace" země, se do Japonska dostal příval evropské literatury. A překladatelé proto museli čelit nepříjemné a neočekávané situaci - jak přeložit slovo polibek. Slovo samozřejmě existovalo, ale vyjadřovalo spíše než něco romantického a erotického cosi hrubého až odporného. V jednom z mnoha textů se třeba výraz ‚‚servat jí polibek ze rtů‘‘ přeložil jako ‚‚olíznout jí rty‘‘. Ani dnes se v japonských filmech a knihách příliš často japonské slovo polibek nevyskytuje a je zaměňováno za anglicismus v podobě kiss.
Prodejná láska
V 18. století napsal vlivný samuraj Šigetoki Hódžó knihu ‚‚Poslání učitele Gokurakuji‘‘, kterou věnoval svému vnukovi. Tam popsal, co by podle něj měl dělat muž, který chce být důstojným člověkem a vojákem. ‚‚Když budeš v kontaktu s prodejnými děvami a tanečnicemi, nemysli, že když jsou takové, můžeš si dovolit cokoli. Mluv s nimi a chovej se jednoduše, když ale zajdeš příliš daleko, můžeš se stát nedůstojným jako jsou ony. Vybírej si vždy jen jednu takovou ženu, tu, která není příliš hezká a dobře oblečená. Muž se vždy zamiluje do té hezké a nehezká zůstane sama. Ty se tak nezamiluješ a bude to skutečně jen na jednu noc.
Začátkem 17. století se v japonských městech Kjóto, Edo a Osaka hojně rozmohla prostituce obou pohlaví. Nejzvrhlejší se stala čtvrť Jošiwara a byla tedy označena za ghetto pro zakázanou lásku. Většinou se tam jezdilo lodí, jiný přístup byl v podstatě nereálný.
Muž to měl jednoduché - stačilo přijít k ohromné kleci, přes kterou byly vidět všechny ženy a muž si tak mohl snadno vybrat. Dražší prostitutky seděly u vertikálních mříží a ty levné u horizontálních. Ty nejlepší kurtizány oiran byly schovány a vycházely jen na vyžádání.
Roku 1893 žilo v tomto městě přes 9 tisíc žen. Mnohé trpěly na syfilis a umíraly na pohlavní nemoci či nepodařené potraty. Rodiče prodávali své dcery do bordelů velmi často, převážně ve věku od 9 do 12 let. Když se dívkám ‚‚poštěstilo‘‘, staly se učnicemi těch nejlepších kurtizán. I když podepisovaly dívky smlouvy na pět až deset let, většinou zůstávaly ve veřejných domech po celý život kvůli zadlužení.
Někdy mohl bohatý klient prostitutku vykoupit a vzít si ji za ženu nebo mezi své milenky. To se ale stávalo velmi zřídka. Je známo kolem osmi kategorií lehkých děv od těch nejlevnějších yjo po nejdražší tay.
Homosexualita? Znak nejvyšší pocty
K rozkvětu homosexuality došlo v Japonsku koncem 18. století a dokonce začaly vznikat dokumenty, které homosexualitu obhajovaly a vyvyšovaly. Nevěstince byly v té době hned vedle kostelů, muži z těchto veřejných domů si hráli na obchodníky, chodili po ulicích i kostelech, nabízeli své zboží a přitom i sebe.
Odsuzovali homosexualitu jen křesťané, kteří se sem tam v Japonsku objevili. Mezi Japonci to bylo něco normálního a dokonce se láska mezi stejným pohlavím považovala za vznešenou - převážně panovala mezi samuraji a mnichy. Byla tu ale jedna podmínka. Muži se museli skutečně a upřímně milovat, ne pouze uspokojovat své živočišné pudy. Dokonce se tvrdilo, že mladík bez staršího a zkušenějšího milence je jako muž bez ženy.
Zamilovaní samurajové si často vyměňovali sliby věrnosti. Z roku 1542 se zachoval jeden takový dokument, ve kterém někdejší vojevůdce Šingen Takeda sliboval věrnost a věčnou lásku svému šestnáctiletému milenci. ‚‚Jelikož se s tebou chci sblížit, slibuji ti svou věrnost, a pokud budeš mít jakékoli pochybnosti, chci, abys pochopil, že ti nechci nijak ublížit. A jestli svá slova poruším, nechť mě potrestá vůle boží.‘‘
Tak právě takové bylo a je Japonsko. Paradoxní, neobyčejná a Evropanovi nepochopitelná země. Stále ale atraktivní a neuvěřitelně zajímavá.
