Radost Lucie Bílé: MAMINKA JE ZPÁTKY!

Zpěvačka Lucie Bílá (47) má konečně důvod k úsměvu. Její mamince Haně Zaňákové (74), která prodělala cévní mozkovou příhodu, se daří lépe a dokonce už zase dokáže mluvit.

Zlatá slavice poskytla exkluzivně Prima Stylu hodně otevřený rozhovor, který vás doslova chytne "u srdce". Děkujeme Lucii Bílé a přejeme jí i mamince už jen lepší zítřky!

Jak se cítíte?

Cítím obrovskou úlevu, protože maminčin stav se postupně lepší. Jsem s ní každý den a vidím, jak stále dělá pokroky. Nebýt toho, že muzikál Addams Family je krásná věc plná optimismu a toho, že já prostě NEMOHU přestat zpívat, byla bych s maminkou nonstop. Ale i tak jsem s ní několik hodin denně. Máme své rituály, učím se s ní znovu číst a psát...

Jak to vaše maminka bere? Nevzdává se?

To nikdy! Maminka je velmi statečná a teď už vím, po kom jsem takový bojovník!

Máte nějaké zprávy, kdy by ji mohli pustit z nemocnice?

To nevím, bohužel to zatím nejde, ale my si ji už brzy ukradneme a vezmeme si ji zase domů. Maminka je neuvěřitelná, na všechny je ohleduplná. Je veselá a neztrácí humor. A to máme asi v krvi, my holky Zaňákovy.

Dávali vám lékaři velké šance na její uzdravení?

Strašili nás, že to nevypadá na dobrý konec, ale to nás neznají! Od prvního okamžiku jsem se od ní nehnula. Zpívala jsem jí písničky z dětství, voněla známou vůni, vyprávěla jí pohádky... Myslím si, že maminku vrátila zpátky přítomnost nás všech, kteří ji milujeme. Cítila, že ji potřebujeme…

Jaký si myslíte, že byl nejsilnější moment?

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy poprvé otevřela oči, když mi stiskla ruku... Je pravda, že to bylo hodně těžké, ale po měsíci mého modlení se maminka rozhodla, že se nevzdá a začala zase mluvit. Všechno se musí znovu naučit od začáku, ale my to spolu zvládneme.

Je pro vás těžké o tom mluvit?

Dneska je to poprvé, kdy o mamince mluvím veřejně. Od začátku jsem do toho nechtěla zatahovat média, protože jsem věděla, že rozdělit se o smutek není můj styl. Ten si řeším sama. Ale ted se dělím o radost, proto jsem se rozhodla říct, nebo lépe, zakřičet: "MAMINKA JE ZPÁTKY!"

Vypadá to tedy naštěstí hodně nadějně?

Ano, akorát bych řekla, že se naše role s maminkou vyměnily. Děláme spolu domácí úkoly a začínáme v podstatě od nuly. Jsem opravdu štastná, že dokáže mluvit. Předtím jsme spolu komunikovaly jen mrkáním očí nebo stisknutím ruky, ale ted mi konečně může říct, co cítí, co ji trápí, co by si přála a na co má chuť...

Co jste si pomyslela, když vaše maminka dokázala opět promluvit?

Znovu jsem si uvědomila, že zázraky se dějí... Sice mi maminku ještě nepustili domů, protože s pohybem máme trochu starosti, ale to se podá. MOC ji obdivuji za to, jak je statečná!

Jak se s tím vyrovnáváte?

Myslela jsem, že vím, co je to bolest, ale vím to až teď! Maminku jsem si zpátky doslova vybrečela. Rodina je pro mě to nejdůležitější. A NIKDY TO JINÉ NEBUDE.

Myslíte, že je péče o starší lidi u nás dostatečná?

To, co jsem viděla za dva měsíce na ARU a na JIPCE, ve mně hluboce zakořenilo. Rozhodla jsem se, že mým úkolem teď bude hlavně pomáhat seniorům a lidem s postižením. Budu se snažit upozornit na tuto problematiku, která je u nás tak trochu opomíjená.

Dagmar Dandová