SOBOTNÍ ROZHOVORY: Nejsem zrovna fanoušek happy endu, ani sám život nekončí zrovna optimisticky, říká mladá autorka knižního hitu Černooká

Nadějná spisovatelka Anna Musilová má dobře našlápnuto. Ve dvaadvaceti letech jí vyšel první román, jehož úspěch překvapil i samotnou autorku, která studuje žurnalistiku a pracovala v novinách i rozhlase. „Psaní je můj život,“ říká Anna, se kterou jsem si povídala nejen o jejím debutu "Černooká", ale i depresích, nové knížce a zajímavé spolupráci

V době, kdy každý druhý kluk či holka chce být hvězdou internetu, v čase, kdy se z běžné mluvy samým „datlováním“ na telefonu vytrácejí háčky a čárky, bylo velmi milé sejít se s mladou talentovanou dívkou, která miluje psaní.

Anna Musilová je třiadvacetiletá spisovatelka, které v loňském roce vyšel její první román Černooká. Ba co víc - kniha z žánru thriller má u čtenářů nebývalý úspěch! „S depresí jsem začala mít problémy asi v jedenácti, když zemřela sestra, a psaní bylo jedním z nejlepších úniků od reality. Tím, že jsem depresi do knihy dala, jsem chtěla upozornit na to, jací jsou lidé, kteří se s depresemi perou, čím si procházejí a ukázat těm se stejným problémem, že v tom nejsou sami a že je lepší o tom mluvit,“ říká talentovaná studentka žurnalistiky.

Jaké bylo tvé dětství, Aničko? Bylo psaní tvou vášní už odmala? Vedli tě rodiče k psaní?

I přesto, že rodiče moc nečtou, tak ke knížkám a čtení jsem byla vedená odmalička, maminka mi vždycky četla pohádky před spaním a vždy jsem ji tahala do knihkupectví, aby mi koupila nějakou knížku. Takže ano, v tomhle směru mě ke psaní, i když nevědomky, určitě vedli.

S psaním samotným jsem začala v jedenácti, když jsem dostala svůj první notebook. A jelikož jsme v té době byli trochu předpotopní domácnost a neměli jsme připojení k internetu, tak mi kromě hraní her a malování nezbylo nic jiného než psát.

V té době už jsem si začala psát deníky a měla v hlavě nápad na příběh, jehož realizaci mi notebook dost usnadnil a urychlil. Byl to takový fantasy příběh, něco mezi Indiana Jones a Harry Potterem a byl vůbec první, který jsem dokončila. Když si to teď zpětně pročítám, tak se musím smát svému jedenáctiletému já, co mělo v hlavě za potrhlé nápady. Ale byl to první pokus a co taky čekat od jedenáctileté holky, no ne?

Co bylo hlavním důvodem, proč si zabředla právě do psaní?

Když mi bylo 11 let, tak zemřela na rakovinu má starší sestra, se kterou, i když nás dělil velký věkový rozdíl, mě pojil velmi blízký vztah. Tahle událost mě zasáhla. A asi jsem měla potřebu se z toho všeho vypsat a odchýlit se od reality a začít dělat něco, co by mě přivedlo na jiné myšlenky. Což psaní umožňuje.

Kdo tě v psaní podporoval?

K psaní mě vždy povzbuzovaly učitelky češtiny, ať už na základní škole, nebo na střední. Jmenovitě má učitelka češtiny na gymnáziu, Ivana Hrdinková, mě velmi podporovala a bavíme se dodnes. Byla to právě ona, kdo mě posílal na různé soutěže.

Dnes už svého „poradce“ mám. Je jím redaktor z nakladatelství EUROMEDIA Jiří Popiolek, který mi pomáhá s textem a přináší do mého psaní zajímavé podněty.

Jsi pesimista nebo optimista? Ptám se v návaznosti na tvůj debutový román ČERNOOKÁ, který nepatří zrovna do žánru „sluníčkové literatury“.

Jak v čem. Záleží asi na situaci. Popsala bych se spíš jako realistu. ČERNOOKÁ byla inspirována jednak okolnostmi a událostmi, které se staly, tak i depresemi. A především si myslím, že můžu být optimistka jaká chci, ale i špatné věci jsou součástí života a nemělo by se o nich mlčet, naopak. Tím, že jsem depresi do knihy dala, jsem chtěla upozornit na to, jací jsou lidé, kteří se s depresemi perou, čím si procházejí a ukázat lidem se stejným problémem, že v tom nejsou sami a že je mnohdy lepší o tom mluvit.

Já nejsem zrovna fanoušek happy endů. (smích) K té realitě mi to prostě nějak nesedí. On už ve své podstatě život sám nekončí zrovna optimisticky (i když to je také úhel pohledu). Tím nechci říct, že nevěřím na dobré konce! I ty se dějí a díky bohu za ně, i za autory, kteří své knížky končí šťastně. Když máte den blbec, tak raději sáhnete po optimistické knížce než po depce.

Kde jsi při psaní ČERNOOKÉ hledala inspiraci?

Jak už jsem řekla, skrze zkušenosti, které jsem měla. A také v tom byl můj zájem o psychologii. Na střední jsem si chvíli pohrávala s myšlenkou, že ji půjdu studovat. I ve filmech mě psychologická témata moc bavila. Hodně mě inspiroval třeba film ČERNÁ LABUŤ, který je svým způsobem hodně syrový a je vám z něj úzko. A já jsem si říkala, že když ve vás tyhle nepříjemné pocity dokáže film nebo knížka vyvolat v takové intenzitě, tak někdo odvedl dobrou práci. A tak jsem zkusila něco v tomto duchu napsat také.

Kolik verzí románu ČERNOOKÁ vlastně máš? Kolikrát si ho musela přepsat, než si byla natolik spokojená, že jsi se rozhodla ho nabídnout vydavatelstvím?

Já jsem chorobný přepisovač, což ve výsledku znamená, že můj počítač je přeplněný několika verzemi ČERNOOKÉ. Jsem docela perfekcionistka, takže bych přepisovala neustále. A to i teď, když už je román vydaný (smích) S jeho psaním jsem začala v 17 letech a dokončila ho v 19 letech. Poté jsem tuhle verzi nabídla nakladatelstvím.

Jak vůbec takový proces od psaní po vydání knížky vypadá? Co musí takový spisovatel všechno „podstoupit“?

V prvopočátku byla jen touha něco napsat. Nejsem ten typ, který by si psal dopodrobna strukturu příběhu, měla jsem jen myšlenku o čem psát a pak už to nechávám veskrze na intuici. Vždycky jsem si přála vydat knížku, ale na samém začátku mě ani nenapadlo, že by to měla být právě tahle.

Když jsem ale dopsala, říkala jsem si: „Proč to nezkusit?“ A tak jsem ji poslala snad do všech nakladatelství, které tu jsou. (Smích) A ze začátku jsem neměla zrovna úspěch. Spousta mi ani neodepsala, což chápu, protože jim takových prvotin chodí týdně několik. S jedním nakladatelstvím jsem o vydání jednala, ale nakonec to nedopadlo. Byla hrozně demotivovaná, ale ta touha vydat tuhle knížku a dotáhnout celý ten proces do konce mě nakopla poslat ji do EUROMEDIE.

Když jsem odjela na Erasmus do Walesu a žila u jedné britské rodiny, přišel mi e-mail se stručnou větou od redaktora, že mi knížku vydají. Pamatuju si, že jsem se rozplakala, má host mom se polekala, jestli někdo neumřel a když jsem jí řekla, že mi vydají knížku, chlubila se tím i sousedům v ulici. (smích)

Pro jakou věkovou kategorii je kniha ČERNOOKÁ určena?

Kniha vyšla v YOLI, což je nakladatelství zaměřené na „young adult literaturu“, takže když bych to měla vymezit věkem, tak by to bylo mezi lety 15 až 25. Ale pozitivní ohlasy mi chodí i od starších lidí. Dokonce i od mužů, i když to pro ně není primárně určené. Dokonce i jeden čtyřicetiletý pán mi napsal, že se mu kniha moc líbila. I tátovi se to líbilo. A to táta není žádný čtenář, ale Černookou přečetl za dva dny.

Je ve tvém okolí někdo, s kým obsah knížky konzultuješ, když ji píšeš?

Ano, je tu nějaký okruh přátel, od spolužaček po již zmíněnou učitelku Ivanu Hrdinkovou, ale nejvíc času se mnou „na drátě“ strávila kamarádka Katka, se kterou jsem knížku konzultovala po telefonu. Na Katce je skvělé, že se nesnaží měnit můj styl psaní, respektuje ho, ale vždycky mi řekne, že tohle či ono už je přes čáru, myslím třeba po stránce toho, jak postavy jednají. Kátě volám i teď, když píšu svou druhou knihu.

Jak je to s pointou? Víš už na začátku psaní, jaká bude pointa, závěr celého příběhu?

Četla jsem jednu knihu od známého autora Stephena Kinga, kde píše, že není dobré mít přesně rozplánovanou knihu do posledního puntíku. Protože právě tyhle naplánované věci působí v díle strojeně, když od nich pak neuhneme a držíme se jich jako klíště, přestože příběh se během psaní začal ubírat trochu jinam. V psaní jsem spíš intuitivní a nechávám tomu volný průběh. I když plus mínus vím, kam chci dílo směřovat, tak úplný závěr jsem do samého konce netušila. Pamatuji si, že jsem volala Kátě a říkala jí, že nevím, jak to celé vlastně skončí, když vtom mě napadlo „a mohla by hlavní hrdinka udělat tohle,“ a Káťa vykřikla: „Jo, to by bylo hustý“! A tak jsem to tak napsala. Někteří čtenáři říkají, že ten závěr na ně působí, jak kdyby ho psal úplně jiný člověk, což je vlastně pravda, protože začátek a konec příběhu dělí několik let.

Čtenáři velmi chválí tvou slovní zásobu...

To mě moc těší. Je to určitě tím, že jsem knihomol a taky si pamatuju, že když jsem s psaním začala, tak jsem trávila hodiny se slovníkem českých synonym. (smích)

Studuješ žurnalistiku, pracuješ v redakci. Která poloha tě baví víc? Ta redaktorská nebo spisovatelská?

Když jsem začala studovat žurnalistiku, tak jsem si říkala, že nikdy nechci dělat zpravodajství, že se chci věnovat publicistice. A moje první stálejší novinářská práce byla v iDNESu, v redakci zpravodajství. (smích) Ze začátku jsem se věnovala čistě zpravodajství, ale pak jsem si přebrala rubriku Lidé Česka, což jsou rozhovory s lidmi z různých povolání, spíš publicistika, a v tom jsem se našla. Takže ve finále si mezi redakční a spisovatelskou činností nechci vybírat, chtěla bych dělat obojí - pracovat jako novinář a psát i vlastní věci. Podle mě totiž jen sedět doma na zadku a psát moc nefunguje. Kontakt s lidmi je důležitý. Jedno funguje pro druhé.

Nově pracuješ pro Český rozhlas, co tam děláš?

Pracuji pro domácí redakci a je zajímavé, že i když rozhlas a vizuální tvorba bylo něco, co jsem úplně prvotně dělat nechtěla, tak teď mě hrozně baví. Stříhání zvuku a podobně mě nadchlo, moc se mi tam líbí.

Co ty a kritika? Jak ji snášíš?

Nebudu lhát, začátky byly těžký a každou kritiku jsem si hodně brala. Nejhorší to bylo pár dní před křtem knihy, kdy mi na stránkách jako je Databáze knih, najednou hodně kleslo hodnocení. To jsem si říkala, že to bude propadák a že se to nikomu nebude líbit. Teď, s odstupem času už je to lepší a já dokážu uznat, že mají někteří čtenáři dobré připomínky. Konstruktivní kritiku přijímám bez problémů, a tou bezpředmětnou už si hlavu nelámu. Čas vše hodně obrousí a i vy jste potom odolnější. A hlavně – žádná knížka se nemůže líbit všem, každý má svůj styl a tak je to správně.

TopStar

SOBOTNÍ ROZHOVORY: Nejsme zastřešující organizace pro všechna vnoučata, jen si přejeme, aby se tyto dvě generace více propojovaly, protože to stojí za to, říkají tvůrci projektu KAFE S BABI

Už jsi nám prozradila, že píšeš druhou knížku, nastíníš nám, o čem bude?

Je to zase z úplně jiného soudku, nejedná se o thriller. Je to knížka o uvědomění si vlastní hodnoty a o tom, že by si mladí lidé měli jít za tím, čemu věří, navzdory názoru okolí, ať už jsou ty názory z řad rodiny nebo přátel. A je o lásce dvou žen, které se do sebe zamilují vlastně dost nečekaně a prostřednictvím toho poznají, kdo jsou a že by to možná chtěly změnit. Ale možná na to nenajdou sílu…

Co mimo psaní tě baví?

Celkově umění. Fotografování, kreslení.

Je něco, na čem teď pracuješ a s čím by ses chtěla ještě čtenářům svěřit, pochlubit?

To bude asi spolupráce s českou spisovatelkou Kateřinou Tučkovou, která mi nabídla možnost podílet se na knížce pro děti, o významných ženách z českých dějin. To mě hodně nadchlo. Je totiž spousta žen, v celé historii, které dělaly skvělé věci, byly neuvěřitelně silné a obdivuhodné, ale my o nich víme jen málo. A to je škoda a chceme to proto změnit. Takže to je momentálně spolupráce, za kterou jsem nesmírně ráda a je pro mě čest s Katkou pracovat.