KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Saúdové na dlouhé cestě k bezvýznamnosti

Letošní summit GCC byl vším možným, jen ne „důležitou mezinárodní akcí“, na níž měli Saúdové ukázat svou regionální vůdčí roli.
Summit GCC skončil bez výsledků i vyhlídek
Summit GCC skončil bez výsledků i vyhlídek

reklama

A tuhle znáte? Arabské země Perského zálivu vyjednávají s USA o vytvoření blízkovýchodní aliance k „obraně před vnější agresí“, prohlásil saúdský ministr zahraničí Ádil Džubajr na závěr víkendového rijádského summitu Rady pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC). Nový spolek zaměřený proti Íránu byl nazván Blízkovýchodní strategickou aliancí a počítá se v něm také s Egyptem a Jordánskem…

Nová saúdská iniciativa opravdu zní jako špatný vtip. Loni v květnu Donald Trump v saúdském Rijádu slavnostně „předsedal“ světovému summitu sunnitů a pokládal základní kameny „sunnitského NATO“. Už tehdy nebylo jasné, proč by měly například asijské islámské státy typu Indonésie či Malajsie držet se Saúdy a USA „basu“ a navrch zrovna proti stejně vzdálenému (a adekvátně nezajímavému) Íránu. Nicméně hlavní ránu utržilo „arabské NATO“ od Kataru, takto americké „dvojky“ v Perském zálivu. Katarský emír totiž zničehonic vyhlásil „politickou neposlušnost“, když prohlásil: „Írán představuje regionální a islámskou mocnost, kterou nelze ignorovat a není moudré stavět se proti ní nepřátelsky.“ Hněv saúdského korunního prince Muhammada bin Salmána se proměnil v politickou i ekonomickou blokádu vzpurného Kataru, jemuž ale vzápětí na pomoc přispěchaly Turecko i Írán. Do té doby až skoro petrifikovaný Perský záliv se otřásl v základech a s ním i mocenské postavení Saúdské Arábie. Když nyní Rijád mluví o resuscitaci „sunnitského NATO“, realitu zastřít nemůže: ze zhruba půldruhé miliardy světových sunnitů mu k ruce zbyly jen pidistáty typu Bahrajnu, Emirátů, Ománu a Kuvajtu. Lesk těmto armádám dodávají paradoxně jen nečlenové GCC, tedy Egypt a Jordánsko, kteří se ale s Rijádem „vezou“ jen kvůli vidině velkých peněz či saúdské ropy zdarma. O možnosti, že by opravdu vyrazili do války proti Íránu, rozhodně ani neuvažují.

Kuvajt ani Omán se Saúdy příliš nekamarádí

Celý letošní summit GCC byl tedy vším možným, jen ne „důležitou mezinárodní akcí“, na níž měli Saúdové ukázat svou regionální vůdčí roli. Lídři členských států se sice opravdu sjeli a pak se navíc i za zavřenými dveřmi sešli, ale už za necelou hodinu byli zase venku. A jestli se na něčem vůbec dohodli, přitom ani nebylo důležité, protože média beztak zajímalo hlavně to, že katarský emír pozvánku (a tím i jakousi olivovou ratolest) odmítl a do Rijádu nepřijel. Byla to další veřejná facka saúdskému režimu, který obzvlášť po vraždě Džamála Chašúgdžího snad vůbec poprvé po dekádách bolestivě poznává mantinely svých možností i nedotknutelnosti.

A co víc, vládci Kuvajtu a Ománu také nemají se Saúdy úplně dokonalé vztahy. Kuvajtu se například nelíbí, že Saúdové už před čtyřmi lety vyvolali spor o kontrolu nad společně vlastněnými ropnými poli Chafdží a Wafra. Tamní těžba od té doby stojí, i když by mohla produkovat až půl milionu barelů denně. Omán pro změnu tradičně udržuje přátelské vztahy s Íránem, s nímž se dělí o mohutná plynová pole, a v poslední době se mu nelíbí, že saúdské a emirátské jednotky při své agresi proti Jemenu došly až k ománským hranicím. Pro ománského vládce je to možné ohrožení suverenity jeho sultanátu, a tak na summit do Rijádu okázale místo sebe poslal jen vicepremiéra vlády.

Teroristé z Islámského státu

KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Proč se máme učit žít s terorismem navždy?

V době, kdy Saúdové procházejí krajně nestabilním obdobím a kdy není ani jasné, jakým směrem se hodlají pro nejbližší budoucnost vydat, je jen logické, že členové GCC jejich slabosti využívají a razí své vlastní zájmy. Ve výsledku tak kdysi vlivná GCC existuje dnes spíš jen na papíře, což jen dále oslabuje regionální pozici Saúdů. A s upadajícím vlivem Saúdů v regionu klesá i vliv Spojených států – účastníci summitu se na závěr ani nenamáhali nějak reagovat na americké výzvy k jednotě.

A bez jednoty nebude ani platforma, na níž by USA mohly nastartovat své tažení za „změnou režimu“ v Íránu. Velká slova o novém „sunnitském NATO“ proti Teheránu na realitě nic změnit nemohou. Spíš dokládají jen míru mizérie, do níž se Saúdové a „jejich“ USA v Perském zálivu propadly.

 

 

Tereza Spencerová

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama

Něco se chystá. Nová prima+ již brzy!