Často jezdíte mezi Prahou a Olomoucí?
Tak často jak je potřeba. Olomouc je mé rodné město, kde pracuju a žiju, mám tu úžasnou rodinu, která zahrnuje kromě mě a manželky ještě tři malé děti. Prahu mám rád, ale tady jenom pracuju. Jsem olomoucký patriot a Olomouc bych za žádnu jinou městskou holku nevyměnil.
Vůbec na vás není slyšet, že byste žil na Moravě.
Je to tím, že mluvím spisovně. Když jsem před téměř dvaceti lety přišel do Prahy, dost lidí se mě udiveně ptalo, proč mluvím tak spisovně. Já jsem jim říkal, že je to proto, že jsem z Olomouce a je jen velká mýlka, že v Olomouci, ač je to perla Hané, se mluví hanácky. V Olomouci se mluví nejspisovnější češtinou v celé České republice. Možná je má spisovná mluva daná také tím, že miluju jazyk český pro jeho barvitost a schopnost vyjádřit ty nejniternější pocity, které máte. Jan Werich se kdysi někoho ptal: Zkuste mi v jiné řeči říct ´malé červeňoučké jablíčko´. Měl pravdu - to v žádném jiném jazyce nevyjádříte. Proto si s češtinou strašně rád hraju a snažím se ji ve svých ústech spíš hýčkat, než ji nějak znásilňovat.
Kdysi jste vydal knihu, chystáte se vydat další?
Knihu jsem vydal v prehistorických dobách, před třinácti lety v době, než jsem se stal poprvé otcem a právě rodičovství z pohledu otce bylo jejím tématem. Já miluju literaturu a poezii a možná někdy překvapím svět, že pod pseudonymem vydám knížku básní. Ale začal jsem psát svým dětem pohádky, zatím mám dvě napsané a dvě rozepsané. Jsou to pohádky, kterými se otec snaží vychovávat své děti, aby se i díky nim vyvarovaly v životě různých nástrah. Děti je vždycky rády poslouchají, možná je tedy někdy vydám, ale asi taky pod pseudonymem.
Kdybyste měl napsat pohádku o sobě, jaká by byla?
Nad tím jsem nepřemýšlel. Ale protože každý si sám sebe idealizuje, byl bych určitě neohrožený princ, který přemůže nepřítele a zachrání svou vyvolenou princeznu, s níž žije šťastně až dodnes.
Přijít do pořadu k Richardu Genzerovi a Michalu Suchánkovi chce také dávku neohroženosti.
Viděl jsem kousek jednoho pořadu, jsem s oběma dlouholetý kamarád, a když mi zavolali, pozvání jsem rád přijal. Považuju je za mistry improvizace a těším se, co si na mě připraví. Doufám, že toho rozhodnutí nikdy nebudu litovat. (smích).
Co teď momentálně děláte?
Na tuto otázku většinou odpovídám, že jsem advokát a filantrop. Pracuju v advokátní kanceláři, která má ve svém týmu asi třicet členů. Ve svém volném čase podporuju různé veřejně prospěšné projekty, počínaje soukromou vysokou školou přes nadaci Bezpečná Olomouc, která slaví dvacet let, a ještě několik dalších projektů. Říkám, že k tomu, aby člověk něčeho dosáhl, musí být nejen pracovitý, cílevědomý a tvrdohlavý, ale potřebuje taky trochu štěstí. Pokud se všechno sejde dohromady, měl by mít v sobě dostatek pokory, aby se o to, čeho dosáhl, podělil. Mě baví se o to dělit.
Vy jste zároveň vystudoval medicínu...
Vzhledem k nešťastné události v rodině jsem chtěl být doktor a zachraňovat lidi a svět. Medicína mě moc bavila a dělal jsem ji naplno, i když krátce. Kdyby nepřišel listopad 1989, asi bych teď pracoval možná už jako primář na kardiochirurgii v nějaké nemocnici. Ještě než jsem dokončil medicínu, začal jsem studovat práva. Nikde jinde se proto nemůžete cítit bezpečněji než se mnou, protože nabízím komplexní služby – první pomoc jako lékař a poslední jako právník. (smích).
Text: Monika Seidlová
Redaktor: Ondřej Těšínský
Kamera Jindra Kodíček
