Romana chce ukázat lidem, že smyslem života nejsou peníze

Zatímco na castingu se zapsala do povědomí lidí svou upovídaností, po příjezdu do hotelu působila spíš plaše. Brzy ale vyšlo najevo, že jí nezvyklé prostředí rozhodně vítr z plachet nevzalo. Díky neúnavnému elánu působí spíš jako malá soukromá vichřice.
Romana sice dorazila do Prahy unavená, rozkoukala se ale neuvěřitelně rychle
Romana sice dorazila do Prahy unavená, rozkoukala se ale neuvěřitelně rychle

reklama

Doma jsi nechala dceru. Nemrzí tě to?
Myslím, že tak malá není, bude jí teď v září dvanáct. Poslední dobou spíš začalo doléhat na mě, že ji třeba dlouho neuvidím. Říkala mi ale: Maminko, to nevadí, já tě uvidím. A když už tam půjdeš, tak musíš vyhrát. Já se na tebe budu dívat. Takže z toho má spíš radost a dodává mi sílu.

A co na to manžel?
Zpočátku se nevyjadřoval, ale samozřejmě taky nevěděl, že dojdu až takhle daleko. V poslední době jsme měli takovou malou krizi, už jsem s ním od sedmnácti let. Až teď to všechno pochopil. Řekl, že se radši nebude ani dívat na televizi a počká, až se vrátím.

Mohlo by to být ale hodně dlouhé. Dochází ti to?
Právě že ano a každým dnem jsem se loučila se svobodou. Dřív jsem jezdila taxíkem a teď si počkám na tu tramvajku, protože si říkám, že třeba čtyři měsíce neuvidím kolem sebe lidi. A to mi bude chybět. Užívala jsem si každou minutu a sekundu a díky tomu mi to v té Vile chybět nebude, protože si vždycky na to hezké vzpomenu.

Kdy jsi byla naposledy sama?
Třeba v nemocnici.

Ve Vile ale navíc budou lidé, které sis nevybrala…
To mě právě dostalo. Oblíbila jsem si Rosťu a Julinku, a najednou právě oni tam nebudou. Začalo mi docházet, že bych tam byla s lidmi, které neznám. Všichni měli radost, když mě viděli v televizi, a já jediná jsem byla z toho špatná. Ale už jsem si tou krizí prošla. Třeba si i pobrečím, ale za pět minut se už zase dokážu smát. Vnímám totiž svět jinak. Dívám se na všechno z pozitivní stránky. A když je někde něco špatného, člověk si tím musí projít, aby se poučil.

Co vlastně děláš?
Mám sushi bar. Pět let jsem pracovala s Korejci. Byli zvláštní, nechápala jsem je. A pak jsem si řekla, že jim nemusím rozumět. Nemám problém vycházet se všemi lidmi. Někteří ale potřebují na mě čas, protože jsem často ulítlá. Když se podívám na Vilu, leccos se mi tam teď nelíbí. A myslím si, že kdyby mezi ně přišel takový dobrý člověk, jako jsem já, tak by si uvědomili, co dělají špatně. To dobro, co mezi lidmi bývalo, už dnes není. Všichni si závidějí, nikdo nic druhému nepřeje… Život není jenom o kritice, jsou i hezké a dobré věci. Ale na ty se dneska nikdo nedívá. Chci, aby to lidé pochopili.

Co bys s těmi miliony dělala, kdybys je opravdu vyhrála?
Vím, kolik úsilí stálo lidi projít castingy. Takže těm z finální vybrané třicítky, kteří se do Vily nedostanou, bych ráda uhradila alespoň to, co do toho museli investovat. Někteří nemají práci a museli si i půjčit, takže bych jim aspoň část z těch peněz poslala. Poznala jsem třeba Julinku, která se strašně těšila. Ona se ve Vile viděla, žila tím. A najednou šok – měla nejméně hlasů. Píšou se kritiky na ni, na Rosťu, a to se mi nelíbí. Všichni máme nějaké chyby, ať se každý podívá sám na sebe. Jak může někdo někoho kritizovat jenom podle pětiminutového medailonku? Všichni jenom pomlouvají, a to se mi nelíbí. Moc a peníze vládnou světem a já chci ukázat lidem, že to tak není. Když se na život budeme dívat jinak, tak bude hezčí.

reklama

reklama