Je toho najednou opravdu dost, jste o hodně větší, zavalitější a vše to, na co je člověk zvyklý, přestává platit. Nicméně je potřeba jen chvilka zvyku – a pak se to zvládne. I ten dlouhý zobák, co má moje maska.
Ano, trénovali jsme všichni, ale jen tak nějak lehounce.
Volala mi televize Prima, že by si strašně přáli, abych tady byl. Nejdřív se mi do toho úplně nechtělo, ale i v rámci pěkných pracovních vztahů, které s Primou mám, jsem si řekl: Vždyť je to vlastně sranda, tak proč ne? Proč bych si to neměl zkusit?
Vlastně asi jo, ale chtěl bych jinou masku, přece jen tahle hlava trochu tlačila.
Nebylo to těžký – myslím si, že pro zábavu se musí něco obětovat, a já na své osobnosti zase až tak nelpím. Udělal jsem to pro srandu a pro zábavu, to je pro mne to nejdůležitější.
Každý jsme si někdy zpíval. Ale v takovýmhle pořadu samozřejmě ne.
Píseň mi zvolila dramaturgie – zjevně věděli, jaký zpěvák jsem…
Bylo to príma. Mě to bavilo moc. Já jsem od přírody trošku exhibicionista, takže já jsem si to užil a tohle mě bavilo.
Asi to není úplně nutný… Říká se „ševče, drž se svýho kopyta“ – takže já raději zůstanu u toho, co mi jde o trochu líp.
Vůbec nemám představu, kdo další je v tom zavřenej, fakt nevím. Ani jsem po tom nijak nepátral. To utajení je opravdu dokonalý.
Ani moc ne. Já jsem se svým „já“ a se svou osobností spokojený.
To asi ne. Ale já si obrovsky užívám celý ten proces, díky kterému takováto velká show vzniká. Baví mě sledovat všechny ty profese, ten um a náročnost toho, co tito lidé dělají – a říkám si, že já bych tohle asi nezvládl.
Tak to víte, je třeba umět přijmout porážku. Ale pořád je to jenom zábava, takže já to nijak tragicky neberu. A není to vlastně ani žádná porážka, někdo prostě musel vypadnout jako první. Tentokrát jsem to byl prostě já – budiž.
