30 let od sametové revoluce: Jak proběhl 17. listopad, který vstoupil do Československých dějin

Sled událostí začal daleko dříve, neboť totalitní režim všude kolem nás praskal ve švech. Proto mnozí politologové a historici mluví o tom, že situace politické změny byla na spadnutí. Čechoslováci 17. listopad 1989 rozhodně zpočátku neprožívali tak, že bude výjimečný a vstoupí do dějin. Připomeňme si, jak proběhly události toho dne.
Studenti na Národní třídě 17. listopadu 1989
Studenti na Národní třídě 17. listopadu 1989
Luboš Kotek

17. listopadu v 16 hodin začíná v Praze na Albertově povolená studentská demonstrace k padesátému výročí uzavření českých vysokých škol nacisty a k úmrtí Jana Opletala.

Akci naplánovalo Nezávislé studentské sdružení STUHA. V té době se nemohla taková akce odehrát bez aktivní účasti Socialistického svazu mládeže (SSM) a pražská organizace se tak stala spoluorganizátorem. Mezi hlavní organizátory tehdy patřily dnes známé osobnosti  Monika Pajerová (stala se později tiskovou mluvčí studentů) a Marek Benda. Řada studentských vůdců byla členy SSM. Na organizaci se ale nepodílela žádná z disidentských skupin.

Na Albertově se sešlo kolem 400 až 500 pražských studentů a počet přítomných začal s ubývajícím časem narůstat. Státní bezpečnost tehdy mluvila o 15 tisících lidech. Akce začala studentskou hymnou Gaudeamus igitur a projevem Martina Klímy z uskupení Nezávislých studentů. Mimo něj krátce promluvila Monika Pajerová a profesor Miroslav Katětov, matematik (vyloučený z KSČ), který mluvil o svobodě slova, odvaze a paměti. Již zde se ozývaly odvážné protirežimní pokřiky a hesla proti tehdejšímu komunistickému vůdci Jakešovi (Jakeše do koše! Adamce do rance! Na Štěpána bez Štěpána). Dav naopak oslavoval Václava Havla nebo Chartu 77.

Kolem 16.45 demonstrace skončila a protestující se vydali na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy.

17.30 zde zazní hymna, k básníkově hrobu jsou položeny květiny. V původním plánu bylo, že zde vše skončí.

Neskončilo! Těžko říci, kdo dal po 18. hodině impuls jít do centra Prahy na Václavské náměstí. Často se mluví i v tomto případě o agentovi STB Zifčákovi. Ve Vyšehradské ulici čekali na demonstranty policisté, ale ti tuto „překážku“ prorazili a dav, jehož velikost se odhadovala neurčitě na 5 až 10 tisíc lidí, směřoval k Národnímu divadlu.

Kolem 19. hodiny byl další směr pochodu určen tím, že most Legií byl přehrazen příslušníky Sboru veřejné bezpečnosti. Ti měli za úkol zabránit lidem pochodovat na Hrad. Průvod se proto vydal Národní třídou. Nikdo z přítomných netušil, že v tu chvíli po devatenácté hodině přichází rozkaz demonstranty za každou cenu zastavit. Demonstranti zpívali píseň „Ach synku, synku“, oblíbenou T. G. Masarykem.

19.25 je Národní třída několik metrů od křižovatky Perštýn blokovaná kordónem policie, a to oddíly takzvaného Pohotovostního pluku Odboru zvláštního určení, těm se tenkrát říkalo „červené barety“. Jeho příslušníci měli zabránit demonstrantům dostat se na Václavské náměstí.

V tu chvíli se začíná odehrávat již známý děj, kdy čelo demonstrace je zastaveno a demonstrující si sedají na zem.

Strážmistr Vaněk, který byl v kordónu policie, pro Mladý svět později vypověděl: „Měli jsme za úkol zabránit demonstraci… není to nic příjemného stát tam tak dlouho a poslouchat, jak lidé zepředu pokřikují.“

Ví se, že děvčata se snažila dávat policistům za štíty květiny. Demonstranti měli pochopitelně strach, což popsal ve vysílání ČRo tehdejší účastník Jiří Zukal: „V té chvíli jsem měl poprvé v životě fyzický strach ze smrti. Vyzývali nás, abychom se rozešli, ale v tom okamžiku už to nešlo odejít.“

Demonstranti provolávali známé heslo: „Máme holé ruce!“

Kolem 20.15 došlo k situaci, kdy se policisté od Národního divadla začali přibližovat k demonstrantům a zadní část demonstrujících se tak tlačila dopředu, čímž vznikl chaos a zmatek. Lidé křičí „Nechte nás odejít!“ a příslušníci pohotovostního pluku vytváří uličku do zablokované Mikulandské ulice a unikající dav bijí neobvykle dlouhými bílými pendreky. Demonstrující jsou následně zatýkáni a umisťováni do přistavených autobusů. Největší řež se odehrává v podloubí Kaňkova paláce, na jehož fasádě je dnes pamětní deska. Celkem mělo být podle nezávislé lékařské komise zraněno 568 lidí.

Kolem 21. hodiny je dav demonstrantů rozehnán. Ještě týž večer kolem 23. hodiny se v Divadle Na zábradlí schází herci Hanzlík, Lábus a Krobot, kteří se demonstrace účastnili, se studenty, a objevuje se zpráva o zraněných a možných mrtvých ze zásahu na Národní třídě.

 

Mirko Radušević

reklama