Adopce je běh na dlouhou trať, ale výsledek stojí za to. Lenka s Davidem se po třech letech dočkali zdravé holčičky

Lenka (47) s Davidem (45) nevyrůstali ve stejné vesnici, ale hráli si na stejných místech. Uplynulo mnoho let, které strávili každý jinde a s jiným partnerem, až je osud svedl k sobě. Začali spolu chodit, bydlet, postavili dům a v roce 2009 se vzali. Vše vypadalo idylicky a ke štěstí jim chybělo jen jediné – miminko. To nepřicházelo. Po letech marného snažení se rozhodli pro jiné řešení, adopci. Cesta ke štěstí může být trnitá, ale výsledek nakonec stojí za to.
Adopce je běh na dlouhou trať
Adopce je běh na dlouhou trať
archiv Davida a Lenky

reklama

„O adopci jsme se bavili několikrát. Nebylo to spontánní, oba jsme se s tímto řešením vyrovnávali po svém. Myšlenka na adopci v nás uzrávala dlouhé dva roky. A mezitím
jsme si střihli jednu adopci na zkoušku – pořídili si pejska z útulku,“ vypráví svůj příběh Lenka.

Žádost o adopci podali na podzim roku 2014. Začal kolotoč papírování a úřadování, který se k adopci váže. „Už při první žádosti jsme se pěkně zapotili. Nejenže musíte vyplnit velmi podrobnou žádost o sobě, své blízké rodině, dokládat všemožné lékařské zprávy, trestní rejstřík, majetkové poměry, potvrzení o příjmech, ale ještě byste měli uvést svou představu o přijímaném dítěti. A to nebylo jednoduché zformulovat,“ pokračuje Lenka.

Po vyplnění všech těchto informací včetně fotografií museli manželé doma absolvovat návštěvu sociální pracovnice. „Mluvili jsme především o tom, co nás vedlo k žádosti o adopci, ujasnění dalšího postupu a hlavně zmapování našeho bydlení a podrobnější přezkoumání rodinných poměrů,“ dodává. Všechno šlo hladce, sociální pracovnice napsala posudek a během měsíce složku odeslala na Krajský úřad.

Psychotesty, pohovory, papírování

„V lednu 2015 nás Krajský úřad - odbor sociálních věcí vyzval k pohovoru, který trval asi 3 hodiny. Povídali jsme si se sociální pracovnicí a vyplňovali psychotesty s paní psycholožkou. I když dnes už na paní vzpomínáme s úsměvem, tehdy nám moc veselo nebylo,“ vzpomíná Lenka. Poukazuje na jazykovou bariéru ze strany psycholožky, která hovořila slovensky a nerozuměla všemu, navíc bylo nutné zodpovědět 863 otázek. „Na to číslo nikdy nezapomenu. Ale úspěšně jsme to zvládli a mohli se posunout zase o krok dál.“

Jednou z podmínek zařazení do evidence osob vhodných stát se osvojiteli bylo absolvování kurzu žadatelů o náhradní rodinnou péči. Šlo o přibližně 325 stránkovou příručku programu PRIDE, do kterého byli manželé zařazeni. „Byl to pilotní program, který už je dnes zrušený. Příprava osvojitelů a pěstounů probíhala místo obvyklých dvou víkendů ve dvanácti závazných termínech v březnu a květnu 2015. Scházeli jsme se v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy a chybět se nesmělo ani minutu,“ vzpomíná Lenčin manžel David.

Čekání bylo dlouhé, dnes už ale všichni tři tvoří spokojenu rodinu
Autor: archiv Davida a Lenky Čekání bylo dlouhé, dnes už ale všichni tři tvoří spokojenu rodinu

Přestože všechny tyto aktivity byly náročné, dnes na to vzpomínají s úsměvem. „Člověku zůstanou v paměti hlavně ty příjemné věci. Poznali jsme spoustu nových lidí, získali nové přátele, zažili vtipné okamžiky a dostali mnoho cenných rad a doporučení, které nám v hlavě zůstaly,“ dodává.

Přiznává však, že zpočátku to bylo kruté. „Hned zjara jsme si kvůli tomu museli vybrat skoro polovinu dovolené, abychom každý týden na přibližně 4 – 5 hodin poseděli s dalšími deseti cizími lidmi, se kterými rozebíráte své soukromí, hrajete scénky a doma po večerech děláte domácí úkoly,“ vypráví Lenka.

V roce 2015 jsme konečně dostali doporučení stát se osvojiteli

V srpnu 2015 našli manželé konečně ve schránce doporučený dopis o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli. „Měli jsme neuvěřitelnou radost, že jsme prošli, protože ne každý měl to štěstí,“ dodává.

„Následovalo dlouhé čekání, které nám vyplnil Krajský úřad seminářem k procesu osvojení, kde jsme byli seznámeni s praxí ve zprostředkování osvojení po účinnosti nového občanského zákoníku. Upřímně nám to vzalo iluze o tom, že se někdy vysněného adopčátka vůbec dočkáme,“ pokračuje. Čekání bylo dlouhé, plné naděje i beznaděje. V každém kraji je čekací lhůta jiná a samozřejmě hodně záleží na požadavcích žadatelů (stáří dítěte, etnika, zdravotní stav atd.).

Rozhodli jsme se zažádat o neprávně volné dítě

„Čas od času jsme zavolali na Krajský úřad s dotazem, co nového. Odpověď zněla vždy stejně, víme o vás a musíte být trpěliví. Nakonec jsme došli k rozhodnutí změnit naši žádost z právně volného dítěte na dítě neprávně volné. To jsme udělali v létě 2017 (přesně tři roky od podání žádosti o adopci) a díky tomu se výrazně posunuli k vysněnému cíli,“ pokračuje Lenka ve svém příběhu. S manželem měli zažádáno o dítě do jednoho roku. Pomalu začali chystat výbavičku i pokojíček a čekali, kdy se vysněného uzlíčku konečně dočkají.

Štěstí se na ně usmálo v polovině září 2017. „Na ten den nikdy nezapomenu. S manželem jsme se sešli doma na oběd v polední pauze. Najednou zazvonil telefon. Běžně ho o v době oběda nezvedám, ale tentokrát mi intuice říkala, ať to udělám. Volala paní z Krajského úřadu, jestli ještě platí náš zájem o adopci,“ vzpomíná Lenka na chvíli, která jim změnila život. Paní z úřadu jim oznámila, že pro ně mají vytipovanou holčičku. O dva dny později už jeli manželé na Kraj seznámit se se spisem, kde se měli dozvědět veškeré podrobnosti o dítěti, které bylo v tu dobu neprávně volné.

Čekala na nás krásná 2,5 měsíční holčička

„Takovou dobu jsme čekali na tuhle chvíli, že jsme tomu nemohli vůbec uvěřit. Někde na nás čeká zdravé miminko,“ pokračuje. Poté už se daly věci do pohybu. První schůzka probíhala na půdě doprovodné organizace, kde se manželé sešli s pracovnicí centra a dočasnými pěstouny, u kterých byla holčička umístěna.

„Když jsme malou poprvé uviděli, okamžitě jsme se zamilovali. Byla tak malá a sladká. Hned jsme si ji pochovali, nakrmili ji, byl to den, kdy jsme poznali význam lásky na první pohled,“ dodává Lenka s nadšením. Shodou okolností tahle krásná holčička vypadala přesně tak, jak uvedli manželé kdysi v programu PRIDE. „Naše vysněné dítě bylo modrooká, blonďatá holčička a náš sen se nám splnil do puntíku. Drželi jsme v ruce miminko se světlými vlásky a nádherným pomněnkovým pohledem. Bylo jí jen 2,5 měsíce,“ dodává Lenka.

Po třech letech se David a Lenka konečně dočkali
Autor: archiv Davida a Lenky Po třech letech se David a Lenka konečně dočkali

Než si malou mohli odvézt domů, museli ještě nějaký čas počkat. Lenka s Davidem za ní jezdili jak jen to šlo, aby mohli být spolu co nejvíce. Nakonec si mohli malou vzít na dovolenku, kterou až do rozhodnutí OSPOD prodlužoval. Díky tomu, že dítě nebylo právně volné, pořád zde byla „hrozba“, že by o malou mohli přijít.

„Kdyby si někdo z biorodiny rozmyslel, že si malou vezme do pěstounské péče nebo do osvojení, mohl by jim soud ještě v zákonné lhůtě vyhovět, což byla pro nás šílená představa, ale do toho rizika jsme šli a věděli jsme, že se to stát může. Nestalo se tak, lhůta pominula a my jsme po dalším půlroce (zákonná lhůta) v dubnu roku 2018 mohli podat
žádost k soudu o osvojení nezletiletého dítěte. Soud nám vyhověl a už žádné riziko nehrozilo, malá byla konečně jen a jen naše. Chybělo jen stejné příjmení, což přišlo záhy, a to v červnu téhož roku,“ uzavírá Lenka svůj příběh, který dopadl jak nejlépe mohl a dnes jsou šťastnými rodiči dvouleté Kačenky.

 

Martina Richterová

reklama

reklama