Biolog Pokorný: Kůrovec je obrovský průšvih. Pokud chceme vyřešit sucho, musíme na Šumavu vrátit vzrostlý les

Biolog a ředitel obecně prospěšné společnosti ENKI Jan Pokorný upozorňuje na rizika, která naší civilizaci hrozí kvůli hazardním způsobům nakládání s vodou a vegetací. Ve druhé části rozhovoru pro Primazpravy.cz vysvětluje, jak by na sucho měli zareagovat zemědělci nebo proč Šumava usychá a co je potřeba udělat pro její záchranu.
Les napadený kůrovcem
Les napadený kůrovcem
TV Prima
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Směřuje evropská politika ochrany životního prostředí skutečně k záchraně klimatu na zemi?

Lituji, ale nesměřuje. Základem evropské politiky v oblasti ochrany klimatu jsou opatření, která jsou zakotvena v tzv. Kjótském protokolu. Hlavními prvky jsou obchod s emisními povolenkami a závazek nahrazovat fosilní paliva tzv. obnovitelnými zdroji energie. Jenže právě v rámci této politiky lesy naopak pálíme. Odstrašujícím příkladem je například Nizozemsko. Malá země s velkou hustotou obyvatelstva, která nemá na svém území možnost získávat dostatek obnovitelných zdrojů z biomasy. Něco málo sice získávají z větrníků a z moře. Velká většina úspor CO2, které Nizozemsko vykazuje, že ušetřilo nespálením uhlí nebo nafty, však vzniká tak, že kupují ve velkém dřevo ze Sibiře a pálí jej. Nahrazování spalování fosilních paliv drancováním lesů je pro planetu daleko více ničivé. V konečném důsledku zhoršuje klima.

Stejně problematická jsou i biopaliva. Kukuřice i řepka, které jsou používány k jejich výrobě, velmi vyčerpávají půdu. Úbytkem organických látek z půdy se za období deseti let uvolní do ovzduší více oxidu uhličitého než se ho otáčí ve sklizené biomase. Podstatné je, že taková půda nedrží vodu a přehřívá se.

Jak by mělo vypadat zemědělství, abychom měli šanci dlouhodobě přežít?

Potřebujeme se vrátit ke komplexnímu zemědělskému cyklu. Rostlinná a živočišná výroba musí být propojeny. Půdu se daří držet dlouhodobě úrodnou jen když jsou do ní dodávány živiny ve formě organických hnojiv – tedy hnoje a močůvky. Část polní produkce musí být ve formě pícnin, jimiž jsou krmeni býložravci, kteří pak jako vedlejší produkt vyrábí právě biologická hnojiva. Minerálními hnojivy lze krátkodobě dosáhnout zvýšení polních výnosů, ale nelze jimi dlouhodobě nahradit biologická hnojiva - zejména od přežvýkavců. Pokud zemědělci hnojí jen chemicky a nedávají do půdy hnůj, tak jim půda vysychá.

A co s těmi velkými, stále více vysychajícími lány?

Problém v jejich případě není jen vysychání, ale i odplavování úrodné vrstvy při prudkých deštích. Povodí Vltavy a Výzkumný ústav meliorací a ochrany půd vytvořily mapu s vyznačením erozních ploch. Erozí nejvíce ohrožená místa se kryjí právě s oblastmi, kde jsou obří scelené lány – většinou monokultur. V zájmu záchrany půdy je třeba jako první zasáhnout právě zde. Nikoli shodou okolností jde o místa, která trpí v létě nejvyššími teplotami a největším suchem. Společný vědecký tým obou organizací vypracoval model záchrany těchto ohrožených oblastí. Vychází z metody rozdělení půdních bloků do menších celků, na nichž ale lze zemědělsky hospodařit. Model bere v úvahu i fakt, že většina půdy je dnes u nás meliorovaná – tedy odvodněná. Proto je třeba velké půdní bloky rozdělit a v krajině vytvořit rybníky a vodní toky, které pomohou zadržet v krajině vodu. Součástí systému úpravy krajiny musí být i mokřady, v nichž porostou olšiny nebo vrbiny, které budou pomocí propustí napojeny na vodní toky. Výzkumníci pro nejvíce ohrožená místa vypracovali modely jak krajinu upravit, aby byla dlouhodobě udržitelná. Projekt je konstruován vždy tak, aby úprava dokázala zadržet i stoletou vodu.

Vláda se suchem nebojuje, tvrdí Nejvyšší kontrolní úřad. Opatření prý zůstávají jen na papíře

Státní komise budou regulovat využívání vodních zdrojů

Dnes nejvíce vysušené oblasti jako jižní Morava nebo Polabská nížina potřebují do prostoru umístit sady menších rybníků, v nichž už lze i chovat ryby. V minulosti v těchto oblastech byly, ale během 19. a 20. století byly zasypány a vysušeny. Bez chovu ryb nelze rybníky udržet, protože by okamžitě zarostly. Ve vodních nádržích uprostřed polí je hodně živin, které podporují růst planktonu. Pokud ve vodě nejsou ryby, tak plankton, jinak řečeno perloočky/dafnie, se rychle rozmnoží a sežere řasy a na jejich místo rychle nastupují větší vodní rostliny i rákosí. Bez kaprů, kteří udržují rovnováhu, rybník během několika let zaroste. I na tomto příkladu je vidět, že potřebujeme komplexní zemědělství, v němž jsou jeho jednotlivé složky vzájemně provázány. Bude to ovšem dlouhodobý proces, rybníky potřebují vodu, aby natekly. Tzv. nebeské rybníky leckde nenatekly ani po letošních květnových deštích. Musíme si uvědomit, že rybníky vysychají, protože z nich „krade vodu“ teplý vzduch z okolí z přehřátých vysušených ploch. Panuje principiální neshoda – mnozí tvrdí, že vegetace vypařuje vodu, a tak s ní plýtvá. Vegetace vodu recykluje v krátkém oběhu. Vysoko do atmosféry transportuje vodní páru vzduch ohřátý na suchých plochách.

Jak ale chcete přinutit zemědělské podniky, aby si nechaly obhospodařovanou půdu rozdělit a z části zarůst vrbinami nebo na části pole udělat rybníky a strouhy?

V prvé řadě potřebujeme poctivě analyzovat a vysvětlit příčiny sucha, příčiny probíhající klimatické změny v pojmech distribuce sluneční energie a úlohy krajinného pokryvu. Na základě poctivého poznání potom změnit dotační pobídky. Zemědělství už dávno nefunguje na principech poptávky a nabídky. Tržní vztahy se odehrávají v rámci mantinelů, které nastavuje dotační politika. Dnes je možné jejich chování regulovat jedině pomocí nastavení dotací, například pravidlem: žádná holá půda. Meziplodiny chladí. Jan Vopravil z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd názorně ukazuje takové pozitivní příklady. Zde bych podotkl, že odvodněná zemědělská pole jsou vlastně stavby a umožňují vodu i zadržovat při vhodné úpravě, proto je nutné s meliorátory na tom spolupracovat.

Zemědělci si na nastavení dotací dlouhodobě stěžují. Zemědělský svaz upozorňuje, že dotace, které dostávají naši zemědělci, jsou čtvrtinové ve srovnání s Francií nebo Rakouskem. A že české zemědělství přežívá v redukované podobě jen díky tomu, že jim velké lány umožňují nasadit větší techniku, která je efektivnější. To je ale pravý opak toho, co doporučujete. Jak tento rozpor řešit?

Velké stroje skutečně dávají konkurenční výhodu. Velké strojní soupravy umožňují za jediný den sklidit plochu, kterou dříve sklízelo několik menších stojů s několika lidmi více dnů. Dnes jsou v zemědělství zaměstnaná necelá 2 % práceschopného obyvatelstva. Před válkou to bylo asi 30 %. Lidé se z vesnic stěhují do měst a zpět se jich vrací jen opravdu málo. Většinou jsou to nadšenci a srdcaři, před nimiž smekám. Nelze však čekat, že by se lidé do zemědělství začali najednou houfně vracet. To se asi nestane.

Přesto, pokud nechceme přihlížet tomu, jak se naše země mění ve step až poušť, tak budeme muset obří lány rozdělit. Začátkem července jsem letěl do Rigy na zasedání EU projektu o udržitelném hospodaření. Velká část plochy ČR je vlastně přehřátou stepí. Velkou šanci pro ekologicky udržitelné zemědělství může představovat robotizace. Automobilky dnes investují obrovské peníze do vývoje autonomních systémů řízení osobních vozidel. To je o řád složitější problém. Když se firmy jako Agrostroj Pelhřimov spojí s vývojovými týmy z automobilek, které pracují na automatickém řízení aut, tak budou celkem rychle schopny připravit automatizované soupravy pro úpravu půdy, ošetření plodin a jejich sklizeň na menších plochách. Uznávám, že to je vize od současné reality vzdálená, je ovšem uskutečnitelná, když si uvědomíme, že zemědělec a lesník určují množství a kvalitu vody odtékající z krajiny a ovlivňují místní a regionální klima. Krajinný pokryv, tj. vegetace, vodní plochy, nepropustné plochy, určuje distribuci sluneční energie - stačí přejít ze sklizeného pole do stínu stromu a uvědomíme si to.

Vysychání je podle IPCC následek zvýšené teploty působené zvýšenou koncentrací skleníkových plynů. Podle IPCC je prvotní příčinou zvýšená koncentrace skleníkových plynů – oteplení a vyšší výpar, tudíž vysychání jsou potom následkem zvýšené koncentrace skleníkových plynů, které působí globální oteplení. My tvrdíme, že příčinou vysychání jsou odvodněné plochy, které se přehřívají a ohřátý vzduch stoupá vysoko do atmosféry a odnáší vlhkost z okolí.

Co říkáte na experiment, který se šumavskými lesy provádí správa Národního parku Šumava spolu s ekologickými aktivisty, kteří tvrdí, že je dobře, když stávající les kůrovec zcela zahubí, a že to pomůže samovolnému vzniku nového zdravého lesa?

Někteří aktivisté, kteří se v tom experimentu angažují, se nechali pobláznit šílenými teoriemi. Řada z nich na mě působí dojmem lidí se zvrhlým vkusem. Nevím jak jinak nazvat, když chodí mezi mrtvými stromy a tvrdí, jak je to krásné a jak tam vzniká divočina a probíhají přírodní procesy. Povrchová teplota uschlých ležících kmenů smrku na slunci je i vyšší než 60 °C, stovky tisíc takových suchých kmenů leží na hřebenech Šumavy více než deset roků. Nenašel jsem na nich semenáčky smrku rostoucí v mechu, jak to ukazují zastánci bezzásahovosti. Čestmír Hofhanzl to přirovnává ke kulturní revoluci v Číně.

V podkladech pro vyhlášení Národního parku Šumava se počítá se zásahy proti kůrovci, vždyť tehdy na Šumavu lítal kůrovec z Bavorského národního parku a zasahovalo se u nás intenzivně. Pracoval jsem tenkrát v Třeboni v Botanickém ústavu, kde působil jeden z hlavních autorů péče o nově vznikající Národní park Šumava, RNDr. Stanislav Kučera.  Tehdy velmi fundovaně připravené podklady počítaly s nutností s lesem pracovat a zemědělsky hospodařit, aby se udrželo a obnovilo bezlesí. Jenže pak do toho přišla skupina teoretiků s myšlenkou, že na Šumavě jsou pralesní prvky, v nichž je kůrovec součástí entomofauny, s nímž si příroda poradí. Lesníci tehdy zoufale volali, že je to nesmysl. To bylo v letech 1990 a 1991 a lesníci byli umlčení „prokádrováním“. V důsledku jejich umlčení bylo možné prosadit naprosto šílené teorie, které tvrdily, že když les necháme svému osudu, tak se kůrovec kalamitně nerozmnoží, neboť se rozmnoží jeho paraziti. Když se ukázalo, že se kůrovec rozmnožuje, tak z toho udělali „přednost“. To bylo v situaci, kdy už nástup kůrovce bylo velmi obtížené zastavit a těmto experimentátorům hrozilo, že by se měli zodpovídat z napáchaných škod.

Biolog a ředitel obecně prospěšné společnosti ENKI Jan Pokorný

Největším nebezpečím pro lidstvo není spalování uhlí nebo ropy, ale odlesňování a vysoušení krajiny, říká uznávaný biolog Pokorný

Pak začali naprosto bez jakýchkoli důkazů tvrdit, že zničení lesa umožní obnovu lesa v jeho přirozené původní podobě. A jak se tam samy objeví různé druhy stromů. Nedávno jsem postižená místa procházel s náměstkem ředitele Národního parku a dalšími. Na místě byl nucen přiznat, že se tu a tam objevují pouze smrčky. S námi šli staří lesáci a posměšně se ho ptali, zda už zjistil, že na místě smrku může bez toho, že by tam někdo vysadil jiné druhy, vyrůst zase jenom smrk.

Můj kolega před časem snímkoval uschlé lesní porosty z letadla. Oblast je strašlivě vysušená a povrchové teploty přesahují 40 °C. Stoupající proud ohřátého vzduchu letadlem doslova pohazoval. Tento ohřátý vzduch odnáší vysoko do atmosféry množství vody, to je vzduch, který vysouší Šumavu, odnáší více vody, než dotéká řekami. Sledovat pouze srážkově odtokové poměry, tedy kolik naprší a kolik odteče, je matoucí, není možné ignorovat vysoušení vzestupným proudem ohřátého vzduchu, který stoupá z přehřátých ploch uschlého lesa hřebenů Šumavy. V rámci studie pro vědecký časopis Ecologic Engeneering jsme zpracovali teplotní snímky Šumavy pořízené satelitem Landsat, které ukazují, jak se celá oblast zřetelně otepluje. Letecké i satelitní snímky jasně dokládají, že v postižených oblastech, které se podle teoretiků měly samy zalesnit, není les, ale maximálně křoví. Měření prokázala, že tamní krajina je v létě odpoledne rozpálená na 60 až 70 ºC. Což způsobuje rychlé vysychání. Dělali jsme výpočty dopadů těchto teplot a zjistili jsme, že vzestupné proudy rozpáleného vzduchu vytáhnou do atmosféry až 30 litrů vody za hodinu z metru čtverečního. V létě takové podmínky panují 5 až 10 hodin denně. To je naprostá katastrofa. Věřte, že bych se rád mýlil, vysoké povrchové teploty uschlého lesa jsou však nezvratitelným důkazem.

Dá se Šumava ještě zachránit?

Současný český vědecký mainstream tvrdí, že les na horách nepotřebujeme, že uschnutí lesa na horách nemá negativní vliv na vodní poměry. To hlásají opakovaně profesoři přírodovědeckých fakult UK v Praze a Jihočeské univerzity, zaznívá to bez kritické odezvy i z Ústavu výzkumu globální změny AVČR. Podobně si vedení Národního parku Šumava pochvaluje, jak se les na Šumavě úspěšně obnovuje a Hnutí Duha konstatuje, že přírodní procesy probíhají k radosti návštěvníků Šumavy. Mainstream připisuje stoupající teploty na Šumavě i případný nedostatek vody globální změně s tím, že úhyn lesa vliv nemá, neboť „uschlý les přeci vypaří méně vody, nežli les živý“. Pamětníci a hospodáři na Šumavě a v okolí pociťují nedostatek vody, poukazují na vysychání pramenišť a nízkou sklizeň pícnin. Podle mého názoru, pokud máme v Čechách a ve střední Evropě zamezit vysychání, musíme vrátit vzrostlý les na hřebeny Šumavy, přičemž horský les Šumavy v nadmořských výškách nad 1 100 metrů tvoří pouze smrk, jiné stromy tam zmrznou. K tomu ovšem potřebujeme zalesňovat původním ekotypem a mít dostatek vody. Zatím činíme opak, rozšiřujeme bezzásahové zóny a nabízíme tak další smrky kůrovci. Hovořit o opětovném zalesnění je herezí, neboť lidské zásahy narušují kýžené „přírodní procesy“. Marně jsem se několikrát ptal na definici těchto přírodních procesů. Je ovšem nesporné, že vzrostlý smrkový les na hřebenech při slunečném počasí chladil sebe a své okolí výkonem přibližně 300 MW/km². Uschlý les naopak převádí sluneční energii na tepelný výkon a každý km² ohřívá své okolí a vzduch o 300 MW, na 100 km² uschlého lesa je to tepelný výkon 30 000 MW, jako bychom na Šumavě zapnuli 30 bloků Jaderné elektrárny Temelín. Na Šumavě uschnul les na větší ploše nežli 100 km². Pokud chce společnost řešit sucho, bude muset řešit návrat vzrostlého lesa na Šumavu. Šumava je dnes na mnoha místech, kde byl les a po staletí prameniště vod, vyschlá. Existuje záměr na výstavbu soustavy kanálu a přečerpávacích nádrží, které by umožnily natáhnout vodu Dunaje nahoru k zavlažení. Soustava přečerpávacích nádrží by mohla fungovat i k uložení elektrické energie z větrníků a z fotovoltaik Německa, které je v určitých momentech nadbytek a není pro ni v tu chvíli využití. Prakticky vůbec se nemluví o tom, že dnes je tato přebytečná energie, které je však nadbytek jen v určitých chvílích, umořována do tepla, což je strašné plýtvání.

Část vody takto vytažené nahoru by v soustavě přečerpávacích elektráren mohla být uvolněna pouštěním dolů v okamžicích, když je naopak energie nedostatek. Systém by také umožňoval vytahovat vodu až nahoru na Šumavu, kde by s jeho pomocí bylo možné vybudovat rozvody k zavlažování. S jejich pomocí by bylo možné les znovu vysázet a obnovit. Bez přísunu vody by však dnes zasazené sazenice ve vysušené krajině uschly. Zatím je to utopie.

Dnes už ale kůrovec není jen problém Šumavy. Národní park funguje jako chovná stanice, z níž se šíří do celé republiky. Dnes už je to celonárodní problém...?

Je to skutečně obrovský průšvih. Kůrovec se rojí, když je teplo. Pomocí vzestupných proudů, které jsem vám popsal, dokáže doletět velmi daleko. Řada lidí tomu nechce věřit a tvrdí, že se kůrovec posune vždy jen do dalšího volného lesa. Botanický ústav měl světelný lapač hmyzu na Mokrých Loukách u Třeboně. Dvakrát až třikrát ročně v něm byly nacházeny můry až ze Sahary. Paradoxem je, že můry jsme chytali pro entomolga, který později tvrdil, že kůrovec má tukové zásoby nejvýše na několik set metrů letu. Asi si neuvědomoval, jak stoupnou teploty v uschlém lese a jak mohutná je termika, tedy rychlost vzestupného proudu vzduchu, který cloumá letadlem. Takový proud vzduchu donese kůrovce opravdu bůhví kam. Kam se poděl princip předběžné opatrnosti? 

Závěrem bych si dovolil shrnutí z pozice biologa: Udělali jsme pokroky v poznání molekulární biologie. V poznání procesů přeměny sluneční energie v krajině, tj. propojení (nexus) sluneční energie – voda – rostliny – klima, panují principiální neshody. Dokončujeme proto metodiku výuky pro základní školy o měření sluneční energie a úloze rostlin v utváření klimatu.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Doc. RNDr. Jan Pokorný, CSc. (72) vystudoval biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracoval v Botanickém ústavu Akademie věd ČR, kde se zabýval fotosyntézou a ekofyziologií vodních rostlin a revitalizací mokřadů. Od roku 1998 je ředitelem třeboňské organizace ENKI. Ta se zabývá aplikovaným výzkumem v oblasti solární a krajinné energetiky, rybničního hospodaření, hospodaření s vodou v krajině, využití přírodních i umělých mokřadů. Pokorný také přednáší na českých i zahraničních univerzitách a napsal mnoho vědeckých publikací. Za knihu Water for Recovery of Climate obdržel se spoluautory cenu ministra životního prostředí.

Biolog a ředitel obecně prospěšné společnosti ENKI Jan Pokorný
Autor: Jan Pokorný Biolog a ředitel obecně prospěšné společnosti ENKI Jan Pokorný

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jana Kunšteková

Reklama
Reklama