Bombardování Drážďan aneb konec Florencie na Labi

Kvůli půvabu historických budov, postavených převážně z pískovce, se saskému hlavnímu městu Drážďanům říkávalo Florencie na Labi. V polovině února 1945 však přišel náhlý konec krásy. Drážďany, do té doby nezasažené žádnými většími nálety, byly vzdušnou flotilou angloamerických mocností srovnány se zemí. Náprava materiálních škod trvala desetiletí; škody na duši národa možná nebudou úplně napraveny nikdy.
Trosky kostela Frauenkirche a zničený pomník Martina Luthera po bombardování Drážďan v roce 1945
Trosky kostela Frauenkirche a zničený pomník Martina Luthera po bombardování Drážďan v roce 1945
Profimedia// AFP PHOTO / / SLUB DRESDEN DEUTSCHE FOTOTHEK/ RICHARD PETER Sen.

Saské kurfiřství, jehož vladaři v Drážďanech sídlili, dlouho bojovalo o neutralitu a nezávislost mezi dvěma velkými vlivy: na jednu stranu do něj čím dál silněji ze severu zasahovala moc Pruska, se kterým měli Sasové společnou luteránskou víru, na druhou stranu jejich významným sousedem byla katolická habsburská říše. K tomu po sedmdesát let drželi funkci saského kurfiřta Poláci. Za slezských válek se Sasko snažilo držet stranou, ale nakonec bylo okupováno daleko silnější pruskou armádou a přinuceno k boji proti Marii Terezii na straně Pruska. Při sjednocování Německa v devatenáctém století pak „spadlo“ do všeněmecké jednoty, i když by asi bylo bývalo lépe, kdyby zůstalo samostatným nárazníkovým státem mezi Rakouskem-Uherskem a nově vzniklou německou říší. Saskému králi zůstalo po vstřebání země do velkého Německa pár privilegií, směl například udržovat separátní diplomatické vztahy s jinými korunovanými hlavami. Na to, aby udržel svoji zemi mimo případná válečná dobrodružství Německa, ovšem neměl nárok. V rámci revoluce roku 1918 přišel saský král o své postavení definitivně a ze země se stala republika. (Freistaat).

V druhé světové válce byla centrální poloha Saska dlouho výhodou. K oběma frontám bylo daleko a drtivé nálety se Sasku dlouho vyhýbaly; zajímavější bylo říšské hlavní město Berlín a koncentrace těžkého průmyslu v Porýní a Porúří. To ale zároveň znamenalo, že v rámci válečné improvizace se některé provozy přesouvaly právě do méně zasažených Drážďan a okolí. V dodatečné zprávě amerického letectva, která ovšem působí trochu jako snaha zpětně ospravedlnit velký nálet, se hovoří o stovkách průmyslových zařízení, která se v Drážďanech v okamžiku útoku nacházela.

Když Hitler začal s velkými nálety na města jako Rotterdam a Coventry, způsobilo to velký morální šok (i když demoverze téhož, co mělo přijít, byla k vidění už za španělské občanské války). Mocnosti na druhé straně se však rychle přizpůsobily. Když se karta obrátila, strategické bombardování Německa nabylo obřích rozměrů. Ohnivá bouře, která zničila Hamburk (1943), za sebou nechala zhruba čtyřicet tisíc mrtvých.

Drážďany po bombardování v roce 1945

Před 75 lety lehly německé Drážďany popelem. Spojenecké bombardování nepřežily desetitisíce lidí

V případě Drážďan se útok zdůvodňoval zejména tím, že se jednalo o velký a významný železniční uzel. Teprve ve 21. století vyšlo také najevo, že o bombardování dopravních uzlů požádali na jaltské konferenci Sověti, kteří chtěli zabránit rychlým přesunům německých sil proti Koněvově ofenzívě. Jmenovali přitom Berlín a Lipsko, ale z následné analýzy provozu vyplynulo, že na řadu musí přijít i Drážďany a Saská Kamenice. Oficiální rozkaz k přípravě náletu na Drážďany padl v Londýně osmého února.

Třináctého února se plán začal měnit v realitu. První úder na město vedlo 244 těžkých bombardérů typu Lancaster. O tři hodiny později, v době, kdy se v ulicích poničeného města pohybovaly záchranné složky, přišel druhý a o něco větší nálet. Nebyla to náhoda, jednalo se o cílenou taktiku; se smrtí příslušníků záchranných složek se počítalo. Patnáctého února se objevily ještě bombardéry americké. Celkově dopadlo na Drážďany skoro čtyři tisíce tun bomb. (A dalších padesát tun spadlo, nejspíše vinou navigační chyby, na Prahu.)

Maršál Arthur Harris, velký příznivce strategického bombardování, byl s výsledkem spokojen, ale rozsah destrukce saského města způsobil mezi západními politickými elitami určitý neklid. Dokonce i Churchill pochyboval o tom, zda bylo nutné zničit Drážďany právě teď, v momentě, kdy brzké vítězství Spojenců bylo nanejvýš otázkou měsíců. V Americe byly pochybnosti ještě větší – na rozdíl od Británie nebyla zasažena blitzem a pomstychtivosti tedy bylo méně.

O smyslu celého náletu se vedou spory dodnes. Město bylo plné uprchlíků z dnes ztracených východních oblastí Německa. Počet obětí je kontroverzní téma; dnes se odhad ustálil na zhruba dvaceti tisících mrtvých. Historik David Irving, později v Rakousku odsouzený za popírání holokaustu, jeden čas prosazoval skoro desetinásobné číslo. A co se kulturních škod týče, kromě budov a uměleckých děl zmizely i archivy. Mimo jiné se v nich nacházela některá díla českého barokního skladatele Jana Dismase Zelenky, kterého svého času srovnávali s Bachem.

Zpětně, až po válce, vyšlo najevo, že Harrisovy oblíbené kobercové nálety byly daleko účinnější při ničení civilní infrastruktury než výrobní kapacity, kterou Němci dokázali do značné míry přestěhovat pod zem. I v případě Drážďan bylo daleko více poškozeno historické centrum města a obytné čtvrti kolem něj než rozptýlenější průmyslové oblasti kolem něj. Přesto Harris až do své smrti roku 1984 údajně trval na tom, že by nálet podnikl znova.

Trosky kostela Frauenkirche zachycené v roce 1967 a stejný kostel dnes
Autor: AP Trosky kostela Frauenkirche zachycené v roce 1967 a stejný kostel dnes

Rekonstrukce centra města trvala desítky let. Trosky Frauenkirche, ikonického barokního kostela, byly východoněmeckou vládou úmyslně ponechány netknuté jako památník války. Teprve po znovusjednocení Německa se otevřela cesta k jeho rekonstrukci, tentokrát už za pomoci počítačové techniky. Vyšla na šest miliard českých korun.

A jméno Arthura Harrise dodnes politicky žije, i když způsobem, který těžko nějak obhájit. Jedním z hesel německé extrémní levice, Antideutsche, se totiž stalo „Bomber Harris, do it again! (Harrisi, udělej to znovu!)“ A chcete-li, můžete si na příslušném e-shopu za dvacet euro koupit i tričko s touhle výzvou.

 

Marian Kechlibar, autor knih Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 a Krvavé levandule.

reklama