KOMENTÁŘ KAROLINY STONJEKOVÉ: Chtěl řídit Evropu. Neuřídil ani vlastní zemi. Emanuel Macron...

Desetitisíce demonstrantů v ulicích. Policie v permanenci. Další výjimečný stav na spadnutí. K tomu vodní děla, slzný plyn a ničení soukromého majetku. Přesně tak v posledních týdnech vypadá realita – ne někde na Východě, ne někde v Rusku - ale v Paříži. Vzdušnou čarou ani ne tisíc kilometrů od českých hranic…
Protesty ve Francii
Protesty ve Francii
AP

Čtyřicetiletý politik, Emanuel Macron, začal po svém nástupu do prezidentské funkce poměrně zostra. A to především v zahraniční politice. Tradiční evropská mocenská přetahovaná mezi Německem a Francií už příliš dlouho vyznívala ve prospěch Německa, a to nejen díky naprosté nevýraznosti Macronova předchůdce, Françoise Hollandea. A když hvězda německé kancléřsky Angely Merkelové začala vlivem migrační krize upadat, vycítil Macron svou příležitost, stát se tahounem evropské politiky.  

Půdu si ovšem intenzivně dělal už během volební kampaně. Již tehdy se řadou siláckých prohlášení pasoval do role nesmlouvavého (samozvaného) evropského lídra. Legendárním se stal například jeho příslib (výhrůžka), že do tří měsíců po svém zvolení zatočí s „neposlušnými“ členy Evropské unie, s Polskem a Maďarskem. A v nastoleném kurzu pokračoval i po zvolení.

Na zářijovém summitu EU ve Štrasburku například prohlásil, že země, které odmítají přijímat uprchlíky, by mohly být vyloučeny ze schengenského prostoru, či odříznuty od strukturálních fondů, čímž už nenarážel jen na Poláky a Maďary, ale také na Českou republiku.

Billboard v Brně a letošní cena veřejnosti

KOMENTÁŘ KAROLINY STONJEKOVÉ: Sexistické prasátečko – zbytečňoučká kravinečka (placená i z našich daniček)

Do české republiky se přitom Macron opíral opakovaně a projevil tak značný smysl pro ironii, či méně eufemisticky řečeno, pro pořádnou dávku drzosti. Česká republika totiž v té době figurovala na šestém místě žebříčku nejbezpečnějších zemí světa, zatímco Macron byl představitelem státu, který naopak zažíval jeden z nejdelších mimořádných stavů ve své historii. A tento mimořádný stav by pravděpodobně trval do současnosti, kdyby nebyl na podzim loňského roku nahrazen přijetím nového protiteroristického zákona. (Mimochodem, v souvislosti s aktuální situací se o vyhlášení mimořádného stavu opět hovoří. Po pouhém roce od formálního konce toho předchozího…).

Kromě zbytečné a hloupé kritiky států středovýchodní Evropy se Emanuel Macron pokusil také skórovat požadavky na vytvoření společné evropské armády, věčného a neutuchajícího snu všech eurofederalistů, či podporou těch, kdo volali po konání dalšího referenda o brexitu ve Spojeném království.

Jeho zahraničně politické snahy ale žádné ovoce nepřinesly a doma navíc začal ambiciózní prezident sklízet pořádně kyselé hrozny. Během pouhých sto dní ve funkci poklesla jeho podpora o 11 %, na čemž se podepsala nejen mediálně vděčná kauza s přidělením zvláštního statusu a samostatného rozpočtu první dámě, Brigitte Macronové. V srpnu 2018 se podpora francouzské hlavy státu pohybovala kolem 36 %, aby v průběhu následujících měsíců klesla až na aktuálních 20 – 25 %. V posledních týdnech pak vyhnala Macronova politika do ulic desetitisíce demonstrantů, proti nimž na oplátku Macron vyhnal těžkooděnce se slzným plynem.

Předsedové Andrej Babiš a Jan Hamáček: Přátelé anebo sokové?

KOMENTÁŘ KAROLINY STONJEKOVÉ: Chytrá horákyně aneb Odcházení ČSSD

Jsme tak svědky začátku konce jednoho mladého dynamického politika, který si ukousl větší sousto, než jaké byl schopen spolknout. Politika, kterého pohltily jeho vlastní ambice. Možná, kdyby se Macron více soustředil na vnitrostátní dění a méně na udílení královských rad v zahraničí, nezkrápěly by teď demonstranty u Vítězného oblouku vodní děla.

Zároveň se tím ale hezky ukazuje, že celou Evropu vždy nejvíce touží řídit (a poučovat) ti, kteří nejsou s to uřídit ani svou vlastní zemi...

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama