Co se zajatými džihádisty z ISIL a jak dopadnou Kurdové, bez nichž by válku proti islamistům v Sýrii nebylo možné vyhrát?

Hlavami předáků světových velmocí se honí Nerudovská otázka: Kam s nimi? Kurdské milice YPG/YPJ a jejich spojenci ze Syrských demokratických sil (SDF) zajali tisíce džihádistů Islámského státu (ISIL). Stovky z nich jsou občany evropských zemí. Mezi kurdskou samosprávou v syrské Rojavě a evropskými vládami probíhají polotajná jednání o osudu těchto zajatců.
Shamima Begun se chce vrátit do USA foto youtube
Shamima Begun se chce vrátit do USA foto youtube
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Čistě podle mezinárodního práva by měli být předáni do Haagu a postaveni před Mezinárodní trestní soud (ICC), který byl Římským statutem zřízen k postihování válečných zločinů, genocidy a zločinů proti lidskosti. Kromě zajatých bojovníků ISIL jsou tu však ještě jejich manželky a děti. Nikdo neví co s nimi. Evropské právo pro ně neumožňuje postavit něco jako koncentrák, který provozují USA na základně Guantanámo. Paradoxně ještě větší oříšek pro velmoci představuje jeden z hlavních vítězů války proti ISIL – Kurdové. Nad jejich budoucností se vznáší mnoho otazníků i přesto, že jejich jednotky YPG/YPJ doráží poslední džihádisty.

Několik stovek bojovníků ISIL pořád vzdoruje v kapse v Hajínu ve východní Sýrii. Odsud se už podařilo uprchnout několika tisícům civilních osob - žen a dětí, převážně rodin džihádistů. Zároveň se silám SDF, tedy koalici vedené Kurdy, vzdalo několik set bojovníků ISIL - převážně Evropanů. Nyní, po všech zvěrstvech, která byla spáchána i jejich jménem, se dožadují návratu do své původní vlasti, protože vědí, že dostanou směšné tresty. Za maskary, mučení, genocidu. Za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Nikdo kupodivu nezmiňuje Mezinárodní trestní soud  v Haagu, který byl zřízen přesně pro tyto případy. Římský statut Mezinárodního trestního soudu je přílohou Charty OSN, což je základní dokument mezinárodního práva. Něco jako ústava na vnitrostátní úrovni.

Co s poraženými?

Vše nasvědčuje tomu, že i když si ministři vlád zemí, kterých se to týká především, tedy Německa a Francie, kladou určité podmínky, vezmou si je zpět. Protože důkazy nejsou a svědkové jsou mrtví - zmasakrovaní, utopení, upálení, rozdrcení pásy tanků, v masových hrobech Jezídů. Po několika letech vězení se tedy Isisáci vrátí do "normálního" života. Běda zemím, které to dopustí - ale ony to dopustí. Vrcholní evropští a američtí politici to zřejmě berou tak, že je asi pořád lepší je za pár let volně vypustit mezi vlastní obyvatelstvo, než nechat je vyslýchat v Haagu. A nechat před televizními kamerami vypovídat o tom, jak se k nim dostávaly zbraně, jak Erdoganova rodina obchodovala s ropou, kterou ukradli, jak tajemně se přemísťovali z obklíčených míst. Mohla by zaznít nepříjemná fakta.

Co s vítězi?

Podle všech zpráv z bojiště se válka proti ISIL blíží ke konci. S tím se ale otvírá další otázka. Co bude s Kurdy, kteří ISIL vyhnali z třetiny Sýrie. S těmi, bez nichž by pozemní válku proti džihádistům nebylo možno vyhrát. Američanům ani Rusům se do pozemních bojů nikdy nechtělo nasazovat vlastní vojáky. Rusové a Američané se do bojů zapojili leteckou podporou. Především bombardováním pozic ISIL. Pozemní vyčištění terénu, které je nejtěžší, však prováděla Asadova Syrská arabská armáda z jihu a ze severu Syrské demokratické síly, jejichž páteří jsou kurdské milice YPG/YPJ. Bez nich by válku nebylo možné vyhrát.

Na severu si Kurdové po vyčištění oblasti Rojava od ISIL vybudovali vlastní samosprávu. Otázkou nyní je, co s Kurdy bude. Pokud tam nevpadne Erdogan. Pokud se stáhnou Američané, Britové a Francouzi. Asad říká něco, co zní smířlivě. Mluví o tom, že kurdské SDF, které bez debat obrátily postup ISIL na severu Sýrie v ústup, se mají spojit s ním a společně vytvořit syrský stát.

Šokující slova však zazněla od Asadovy poradkyně Busajny Šáaban, která odmítla autonomii Kurdů, protože by údajně narušila celistvost země. Sleduji vývoj v Sýrii už přes rok a nikdy jsem si nevšimla, že by syrští Kurdové, tedy strana PYD, stejně jako obranné milice YPG a YPJ, požadovali odtržení od Sýrie. Chtějí autonomii, školství ve vlastním jazyce, podíl na vládě a podíl na výnosech ropy. To, co prohlašuje Asadova poradkyně, zní tedy spíše jako vyhlášení války. V době, kdy je protivník ještě oslaben bojem s ISIL a nemá těžké zbraně. Kurdům ani Rusové v Afrínu, ani Američané v Rojavě nikdy nedodali těžké zbraně, i když nesli nejtěžší díl pozemních bojů proti ISIL. Busajna Šáaban si tedy zřejmě myslí, že by Kurdové byli lehko k poražení.

Zase zpět do podřadného postavení?

Tato vyjádření připomínají možnost, že by špinavou práci za Erdogana mohl udělat Asad. Nebo by ji mohli dělat společně - podle dohody z Adany. Nechce se mi tomu věřit. Doufám, že Asad nebude opakovat chyby svých baasistických předchůdců, kteří zakázali kurdštinu jako jazyk, zakázali kurdské písně. A Kurdům vyvlastňovali půdu, na níž jejich předkové žili po desítky generací.

Kurdové bojovali proti ISIL jako lvi. Ne proto, že by jim to Američané přikázali a oni tupě poslouchali. Bojovali, protože jim šlo o život. Islámský stát do roku 2014 jen získával jednu část území Sýrie za druhou. V roce 2014 a 2015 obrátili Kurdové s americkou podporou u Kobání postup islamistů v ústup, který se už nezastavil. A v době, kdy porážejí poslední zbytky ISIL, za cenu stovek životů bojovníků a bojovnic YPG a YPJ, si paní poradkyně jen tak plácne, že kurdská  autonomie je nepřípustná?

A že Kurdové žádají ochranu od Evropy, když Američané se ausgerechnet z jediného území, kde měla jejich přítomnost smysl, mají stáhnout?

Kurdové jsou jedním velikým vykřičníkem ve svědomí velmocí. Sto let poté, co tehdy, po první světové válce, velmoci rozhodly, že Kurdistán navzdory slibům nebude, tu tenhle národ už dávno neměl být! A oni tu jsou a pořád bojují! Bojují za svou nezávislost, za právo na svůj jazyk, za právo na svůj kus země. Za své školství. Svědomí je nepříjemná věc. Snad proto se je navzdory jejich výsledkům v boji snaží velmoci - i Rusko - opět ignorovat. Ale tím, že jim nepřiznají autonomii, Kurdové nezmizí. Budou bojovat dál. A já osobně nevěřím, že Asad bude tak hloupý, aby prohospodařil celé své morální i faktické vítězství v syrské válce tím, že začne bojovat proti Kurdům, bez nichž by ISIL nikdy neporazil. Oni vědí, že se nemohou spoléhat na nikoho. Vědí, že smlouva z Adany z roku 1998, kterou neustále zmiňují Rusové,  znamená jen a jen boj proti PKK, z jejíhož levicového étosu vycházejí i YPG.  Znamená spolupráci Turecka a Sýrie na likvidaci kurdského odporu. Znamená jen a jen kriminalizaci Kurdů. Rusové prodali Turkům Afrín. Nevěřím, že Lavrov je stejný jako Peskov, který radil Putinovi loni v zimě, v době agrese do Afrínu, a nechá Kurdy v Rojavě zmasakrovat Erdoganem či "asimilovat" Asadem. Když tedy pomineme, že politiku ve své vlastní zemi by si měl určovat zvolený prezident sám. Kurdové si autonomii zaslouží. Bez uznání jejich zásluh a zlehčování jejich obětí bude nechutná, genocidní válka pokračovat dál. Bez vítězů.

Jana Kunšteková

Reklama
Reklama