V detenčním zařízení se nachází asi 700 nejnebezpečnějších zločinců východní polokoule – sérioví vrazi, pedofilové, maniaci, teroristé nebo násilníci – hannibalové Ruska. Ve vězeňské kolonii č. 6 žijí, či spíše přežívají, za nejtěžších podmínek k životu kriminálníci těžkého kalibru. National Geografic ve své reportáží uvádí: „Jediný způsob, jak odtud uniknout, je umřít.“ Věznice má název podle fontány u vchodu se sochou černého delfína. Odsouzenec, který sochu vytvářel, měl údajně k dispozici jen černou barvu.
Vězení bylo postaveno za Kateřiny Veliké v 18. století po Pugačevově povstání, později zde byla vězeňská nemocnice a na vězení byla přestavěna v roce 2000. Dnes může detenční zařízení pojmout až 1600 odpadlíků z nejbrutálnější lidské spodiny. Navenek se IK-6 moc nepodobá vězení. Nevidíte ani řady ostnatého drátu.
Z kasematu vedou dveře do cel a na nich je cedule s podrobným popisem zločinů každého vězně, aby dozorce ani nepojal pokušení někoho z nich politovat. Má-li vězeň vyjít z cely, je to vždy s pouty, rukama za zády a přelomený do hlubokého předklonu, někdy se zavázanýma očima nebo pytlem na hlavě, aby si nemohl zmapovat systém chodeb a dveří. Vězni mají zakázáno dívat se zaměstnancům do očí, jinak by je dozorce ubil k smrti. Důvod: odsouzení by si mohli zapamatovat, jak jejich mučitelé - strážci vypadali a mohli by se pomstít.
V cele, mimo samotky, jsou vězni ubytováni po dvou nebo po třech, spí při prudkém světle, hlavou ke dveřím, kterou si nesmí přikrýt. Telefonovat nebo mít návštěvu mohou jen jednou za čtvrt roku. I přes všechna opatření každých patnáct minut prochází chodbami stráž a prověřuje každou z cel. V současnosti k nejtěžším žalářníkům patří rostovský sériový vrah Vladimir Muchankin, přezdívaný Lenin (osm vražd) a maniak Sergej Šipilov (čtrnáct vražd).
Platí pravidlo, že život může být mnohem větším trestem než smrt, zvláště když jste odsouzeni trávit ho v Černém delfínu.
