Jak jsem šla na nejvyšší horu Jižní Koreje – a ona byla zavřená

Vždy když jsem v zahraničí, snažím se chodit na nejvyšší horu, pokud to je alespoň trochu možné. Jen jednou se mi stalo, že se na horu nesmělo. Bylo to ve Vietnamu a na Fan Si Pan se nemohlo z toho důvodu, že bylo období sucha a za protizákonné pokusy o zdolání hory byly vysoké pokuty. V případě Hallasanu však riziko požárů nehrozilo.

Nejvyšší hora Hallasan je součástí stejnojmenného národního parku. Nahoru se dostanete buď po trase Gwaneumsa trail (obtížnější) nebo Seonganak trail (snažší). Zajímavostí je, že hora byla několikrát přejmenována. Současný název znamená „dostatečně vysoká, aby se dotkla Mléčné dráhy.“

Přečtěte si také: 18 zajímavých faktů o Jižní Koreji

Kdy jindy vyrazit, když ne poslední den

Poslední dny mi nebylo nejlépe, zánět močového měchýře se nezdál ideální pro výstup na jakoukoli horu, natož pak na tu nejvyšší. Můj odlet z ostrova Jeju se však blížil, a tak jsem se rozhodla, že poslední den se hecnu a vyběhnu na horu Hallasan, která leží v nadmořské výšce 1950 m.

Rychle jsem se nasnídala, sbalila si a vyrazila na autobus. Pětistovka mě odvezla na zastávku Jeju National University, kde jsem měla přestoupit na autobus 77, který jezdí přímo ke Gwaneumsa temple, kde je i začátek treku.

Cesta autobusem byla dlouhá, hodně se stálo v kolonách a cesta se vlekla. Radost z toho, že jsem vystoupila na správné zastávce (což nebylo tak těžké, šlo totiž o konečnou) nemělo dlouhého trvání, navazující autobus 77 totiž nejel a nejel.

Nekonečné čekání

Nenechala jsem se znervóznit a trpělivě čekala dál, protože instrukce zněly jasně – počkej a dočkáš se. Když jsem na zastávce čekala skoro hodinu, trpělivost mě však začala opouštět. Zastavila jsem kolemjdoucí holku, která uměla trochu anglicky a ta mi oznámila, že autobus jezdí jen o víkendu a jediná šance je taxi. Ach jo. No, co se dá dělat, přece to nevzdám. Je to můj poslední den na ostrově, a tudíž i poslední šance.

Přestože peněz mám už pomálu, rozhodla jsem se, že nejvyšší hora Jižní Koreje mi za to stojí. Taxíka jsem usmlouvala na 10 000 Wonů a vyrazila jsem. Na parkovišti u začátku trasy jsem si rychle vyfotila mapičku a už pelášila nahoru. Potkala jsem ještě ceduli, která patrně upozorňovala na fakt, že po 13. hodině by se nemělo na trek nastupovat, ale bylo teprve 12.

Cesta vedla nejprve po kamenech, které byly velmi kluzké, což se po třídenním slejváku dalo čekat. Občasné schody nebyly zpočátku tak na obtíž. Celá cesta vedla lesem a celkem to utíkalo. Když jsem došla k části ohodnocené jako velmi náročný úsek, zhrozila jsem se – prudké, nekonečné schody do kopce. Prostě Korean style.

Schody sice nakonec nebyly nekonečné, ale dřevěné pražce ano. Ty navíc klouzaly ještě víc než kameny a šlo se velmi obtížně. Výhledy žádné, a tak jsem stoupala do kopce, potila se a modlila se, abych už byla nahoře.

Je zavřeno

Úsek, který se chodí 3,5 hodiny jsem vyběhla za necelé dvě hodiny. Tam na mě však čekala další cedule – po 13:00 by se nemělo chodit dál. Byly sice dvě, ale jdu rychle a stmívá se až po osmé večer, takže mám velikou rezervu. Jenže to bych nesměla potkat chlapa, který na mě začal hulákat, že tam nesmím.

Domlouvala jsem mu, prosila ho, lamentovala, ale nic nepomohlo. Je jedno, jestli vám je 75 let nebo 20. Prostě po jedné hodině na vrchol nesmíte. Je sice vzdálen cca 2 hodiny velmi pomalé chůze, ale z důvodu bezpečnosti lesa a vás to není povoleno.

Pokračování článku zde: Jak jsem šla na nejvyšší horu Jižní Koreje – a ona byla zavřená 2