Jak to může vypadat, když vás zachraňuje vrtulník v Nepálu

Proč jsou ti chlapi takhle pitomí, prolétne mi hlavou. Ale na takové myšlenky teď není čas. Hledám lékárničku a snažím se situaci konzultovat s guidem, nosičem i chatařem, ale všichni jen kroutí hlavou a nevědí co dělat. Prý to ještě nikdy neviděli. Je dobré vědět, že je člověk v dobrých rukách.

Zuřím, ale na to teď taky není čas. Říkám jim tedy o jejich lékárničku, abych se podívala, co všechno máme k dispozici, ale oni se jen ptají „cože to chceš?“. Lékárničku, opakuju. „Ale já žádnou nemám,“ říká náš guide profesionál. Jsem zaskočená, že mě to ještě překvapuje. On opravdu nemá VŮBEC nic.

První díl tohoto příběhu najdete zde:

Volám pomoc satelitním telefonem

Beru satelitní telefon a jdu ven zavolat kamarádovi doktorovi do Čech, abych s ním zkonzultovala další postup. Začíná být strašná zima, ale obloha je krásná a bez mráčku. Pohled na hvězdy mě pohlcuje, a tak jen vytáčím číslo znovu a znovu a pozoruju tu krásu. Když už se chystám vrátit se zpět, ozve se na druhém konci jeho jméno a mě padá kámen ze srdce.

Snažím se zachovat klid a zformulovat pár jednoduchých vět, kterými bych shrnula celou situaci. Myslím, že ke konci se mi trochu třese hlas. Jsem unavená a bylo toho na mě za poslední dny nějak moc.

Dostávám rady. Nohy do vlažné, převařené vody s dezinfekcí. Pořádně vše vydezinfikovat a sterilně zabalit. Udržovat v teple, podat prášek na ředění krve, teplé láhve do rukou a zítra transport do nemocnice. Děkuji, pokládám telefon a vydávám se zpět za ostatními.

Řídím se radami a snažím se vzpomenout na vše, co jsem se naučila během svého studia na záchranáře. Naštěstí mám lékárničku dobře vybavenou, tak by to mělo do zítra vystačit. Karel dělá jako že nic, evidentně prsty ještě necítí. Je skálopevně rozhodnut, že zítra pokračujeme v treku, který je naplánován na dalších cca 10 dní. Hádáme se kvůli tomu, guide nás znuděně pozoruje a nosič někde spí. Než si jdeme lehnout, domlouvám s vůdcem, aby hned ráno, co nejdříve, zavolal pomoc.

Prsty přicházejí k sobě

Ráno už Karel na trek jít nechce. Vůbec nespal a dle jeho sklíčeného výrazu je jasné, že trpí. Jdu zjišťovat, kde je helikoptéra. Guide na mě vyjeveně kouká. „Ještě jsem nikam nevolal“, říká suše. „Cože??? Tak ihned zavolej!“ rozčiluju se. Ten jen prohlásí „hmmmm,“ líně se zvedne a jde si pro telefon.

Po chvíli se ho ptám znovu a on mi na to s klidem odpovídá, že se nemůže dovolat. „Stejně sem pro nás helikoptéra nedoletí. Musíme přejít cca 2 hodiny na širokou louku.“ Mě osobně se to tu zdá široké a přístupné dost, ale už nemám sílu se s ním hádat, navíc když mě Karel ani nepodpoří a hraje si na frajera, který je naprosto v klidu.

Domlouvám se tedy s guidem, že vezmeme Karlův batoh. Guide vyrazí napřed a pokusí se sehnat pomoc nejen přes satelitní telefon, ale i přes mobil, až bude signál. „A půjčíš mi tvůj telefon? Můj má vybitou baterku,“ říká. Civím na něj, ale už mě to nepřekvapuje. Podávám mu svůj telefon i s náhradní baterií a externím zdrojem na dobití.

Karel tvrdí, že pomoc s věcmi nepotřebuje a že půjde v pohorkách. Tento nápad ho však přechází ihned poté, co si je zkouší obout, takže jde nakonec v crocsech. Snažím se mu před cestou co nejvíc zabalit prsty, aby se mu do toho nedostala špína, ale on k tomu má zase tisíc poznámek. Vůbec si neuvědomuje, že má omrzliny jako prase (ačkoli prase s omrzlinami jsem ještě neviděla).

Neschopnost vůdce graduje. Vrtulník není.

Vydáváme se za guidem. Když se po 1,5 hodině potkáváme, ptám se, zdali se mu povedlo zavolat pomoc. A zjišťuju, že nepovedlo. Satelitní telefon mu prý neberou a z mobilu mu volat nejde, protože nemá kredit. Již beze slov mu dávám svou sim kartu. Taky mě to mohlo napadnout.

„Tak dnes prý žádný vrtulník k dispozici není. Možná zítra…“ To už mi dochází trpělivost. Po dobrém to tu nejde, začnu být velmi nepříjemná, a tak vůdce opět někam volá.

Člověk, který nám má zařídit pomoc se dnes žení, takže není na telefonu. V Káthmándú se koná jakýsi summit a všechny vrtulníky se starají o bezpečnost důležitých politiků.

Nakonec se podařilo sehnat vrtulník z Lukly, pilot si však spletl údolí a letěl jinam. Našel nás až v odpoledních hodinách. Všichni jsme nasedli do vrtulníku (včetně nosiče, co nic neunese) a odletěli směr Káthmándú. Výhledy byly naprosto dechberoucí. Toho dne byla inverze, údolí byla zahalena v bílých mracích, ze kterých vystupovaly majestátní hory. Prolétali jsme mezi nimi. Byly to přímo božské výhledy. Můj první let vrtulníkem, škoda jen, že to je záchranná akce.

Nedostáváme povolení k přistání

Místo v Káthmándú jsme však přistáli na dětském hřišti v horách. Celá vesnička se seběhla a zdálky nás pozorovala. Pilot nám vysvětlil, že jsme nedostali povolení k přistání.

Heliport na nemocnici je dnes zavřený (kvůli tomu, že nedaleko nemocnice bude v jednom hotelu bydlet jakýsi prezident) a letiště je také zavřené, protože důležití lidé zrovna přistávají.

Když jsme po dlouhém čekání konečně dosedli na letišti, nepovolili nám přistávací plochu opustit a ani sanitce pro nás dojet. A tak jsme čekali další hodinu a půl, zatímco jsem si telefonovala s nejrůznějšími lidi, kteří se mnou odmítali komunikovat. Jeden pán mi dokonce jen suše řekl, že i kdyby můj kamarád umíral, tak to situaci nezmění, protože jeden lidský život není tak důležitý, jako bezpečnost politika.

Do nemocnice jsme se dostali až za tmy a strávili jsme tam další týden. Po půl roce musel Karel v ČR podstoupit amputaci části palců na obou nohách.

Kdo byl vlastně náš guide?

Po stížnosti na guida a nosiče jsme se dozvěděli, že agentura v tu dobu neměla žádné volné vůdce, a tak nám přidělili jakéhosi mladíka, který je těsně před guidovskými zkouškami, a prý byl doporučen jako jeden z nejlepších. Nosič byl patrně jeho kámoš z vesnice.

Již od začátku byl náš guide rozhodnut na kopec nejít, protože se mu 2 týdny před tímto výletem narodilo dítě a on nechtěl být nikde jinde než doma. Na druhou stranu peníze potřeboval, takže to prý vzal, ale jak sám, po 8. pivu řekl, chtěl co nejdříve domů, a ne na nějakou horu.

Štěstí v neštěstí – hlavně že jsme naživu

Na horu Chulu East jsme sice nevylezli, ale vše to mohlo dopadnout ještě hůř a my máme ponaučení pro příště, že do vysokých hor už jedině s konkrétními zkušenými guidy, doporučenými od více lidí.

Populární filmy na Prima Zoom