Jak vypadá Konec světa na Srí Lance?

Haputale – vstávám ve 4:30. Co k tomu dodat? To, že se mi nechtělo je jasnější než facka a vám, kteří mě už trochu znáte, to musí být jasné. V pět hodin ráno společně se dvěma Dánkami nasedám do auta. Řidič je připraven k odjezdu, ale dívky panikaří.

Ztropily velkou scénu, protože bez bezpečnostního pásu teda rozhodně nikam nejedou. Ajéjé, v Asii bezpečnostní pásy zrovna moc nefrčí, ale z osmi sedaček naštěstí dvě pásy měly, a tak jsme mohli vyjet. Venku byla tma jak pytli. Přední okno se mlžilo a bylo celé orosené. Absolutně nechápu, jak může řidič něco vidět. Asi jede po zpaměti.

Dělá to 2666,66 Rp

Cesta byla dlouhá a plná serpentýn. Kolem 6:15 začalo zpoza mraků vycházet sluníčko a nasvěcovalo okolní kopce, zatímco údolí zahalovaly mraky. Po dalších 15 minutách jsme dorazili ke vstupu do národního parku, kde nás zastavil výběrčí a řekl si o vstupné, které činilo 2666,66 Rp.

Národní park Hortonské pláně se rozprostírá na 3160 hektarech, nedaleko města Nuwara Eliya. Tato náhorní plošina se nachází v nadmořské výšce kolem 2000 m a turisté sem jezdí především za vyhlídkou s názvem Konec světa. Ta však není jediným lákadlem, můžete se těšit i na božský klid, jedinečnou faunu a flóru.

Přečtěte si také: Jak jsem na Srí Lance hledala o půlnoci želvy (a dost se u toho bála)

Nejprve jsem se snažila domluvit skupinovou slevu, ale pán s kloboučkem byl neoblomný. Začala jsem tedy zjišťovat, jak došel k tak podivné částce jako je 2666,66 Rp. Beze slov ukázal na popsanou A4, přilepenou na skle, kde byla cena vstupného, cena vzdušného, cena za auto, ekologický poplatek a kdo ví co ještě všechno.

„A z toho,“ poučil mě pán, „si spočítej 12 % daň, kterou k částce přičti a pak…,“ raději jsem ho rychle zarazila a zaplatila, poněvadž bychom tu taky mohli strávit další hodinu.

Jogurt do národního parku? V žádném případě

V národním parku Hortonské pláně nás přivítali jeleni, kteří se bez ostychu pásli kousek od silnice. Z travnatých plání dýchal klid a mír. Nikde nikdo nebyl, jen mraky se povalovaly po okolních lučinách.

K parkovišti to byl už jen kousek. Zatímco řidič si šel dát šlofíka, my jsme pokračovaly k začátku treku. Tam mi byly zabaveny veškeré plastové pytlíky a jogurt. Plast do parku nepatří! Sušenky v plastovém obalu však nevadí… zvláštní, ale dobrá.

Hortonské pláně jsou zvláštní tím, že se zde mísí dva typy krajin – horský les a lučiny patana. Žijí tu opice bear monkeys a 20 endemických druhů ptactva. Patří mezi ně např. lejsek srílanský a kruhoočko srílanské. Okruh národním parkem se zastávkou u Bakerových vodopádů a Konce světa je 9 km dlouhý.

Podpatky raději nechte doma

Po cestě na Konec světa jsem potkávala skupinky Číňanů, Němců, Chorvatů a mnoho dalších turistů, někteří šli dokonce v podpatcích. Já se nejprve vypravila k Malému Konci světa, kam vedla cesta lesem. Bývala by byla hezčí cesta přes louky, ale díky mé zvolené trase se mi povedlo předejít několik skupinek a dostat se na vyhlídku mezi prvními.

Malý Konec světa leží na 270 m vysokém útesu, a při dobré viditelnosti dohlédnete až na jihovýchodní pobřeží Srí Lanky.

Poněvadž jsem byla zvědavá na to, jak vypadá skutečný Konec Světa, který leží na přibližně třikrát vyšším útesu, udělala jsem pár fotek a vydala se dál. Cesta trvala jen několik minut.

Výhled z Konce světa byl předešlému výhledu velmi podobný. Sluníčko bylo stále celkem nízko a mraky ještě do údolí neodrazily, takže bylo vidět docela daleko.

Kolik je na světě konců světa?

Sedla jsem si kousek od vyhlídky a přemýšlela, jaká všechna místa by se ještě dala označit za Konec světa. Kolik jsem viděla podobných míst? Asi začínám být rozmazlená, nebo jsem jen čekala víc.

Vybalila jsem si snídani a koukala se do dálky. Mraky se pomalu blížily, a tak jsem ještě vychutnávala krásný výhled a pak vyrazila dál k vodopádům. Cesta vedla krásnými pláněmi, kolem potoků a malých jezírek.

Procházka to byla hezká. Když jsem se vrátila ke vchodu, holky si už dávaly jídlo v bufáči. Sedla si tedy k nim a dala si teplé roti s čočkou. Bylo to výborné. Svačinu jsem zapila kávou a vrátily jsme se k autu. Načasování bylo ideální, k vlakové zastávce Ohya, kde jsem vystupovala, jsme dorazili 5 minut před příjezdem vlaku.

Zastávka Ohya byla malebná. Takové malé nádražíčko v údolí mezi dvěma kopci. Rozloučila jsem se s řidičem i Dánkami a šla si koupit lístek do 3.třídy, na zastávky Nanu Oja.

Vlak měl zpoždění jen pár minut. Sedla jsem si na své oblíbené místo do otevřených dveří vlaku a pozorovala okolí. Bohužel přišly mraky a výhled nebyl tak parádní jako při cestě z Elle do Haputale. Cesta trvala necelou hodinu a byla příjemná. Milí lidé, příjemné prostředí, jen únava z brzkého vstávání mě pronásledovala.

Populární filmy na Prima Zoom