Jaká je budoucnost Žlutých vest

Tři měsíce hnutí Žlutých vest je středem pozornosti nejen ve Francii, ale také v řadě dalších evropských zemích. Do jaké míry  je přízrakem politického úpadku a jakou má budoucnost?  Jsou tři možné scénáře, každý je riskantní.
Žluté vesty
Žluté vesty
@abdfree2 / Twitter
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Průzkum francouzské veřejnosti

Mám před sebou výsledky  průzkumu veřejného mínění, který provádí každý rok Pařížský institut politických věd. Je to takový barometr politické nedůvěry francouzského národa. Rtuť se vyšplhala nahoru ve všech základních sledovaných oblastech:

83% Francouzů sdílí dojem, že pro politiky jsou vzduch.

68% si myslí, že politici mluví o problémech příliš abstraktně.

62% je přesvědčeno, že většině politiků jde pouze o bohaté a mocné.

Další čísla:

Jen 29% Francouzů důvěřuje Národnímu shromáždění

32% Evropské unii, 33% vládě

podpora presidenta Emmanuela Macrona klesla vloni v prosinci na 20% a podle posledních průzkumů se měla zlepšit o tři procentní body.

Obecná nedůvěra k politikům, o nichž vládne přesvědčení, že jsou na hony vzdáleni od dělného lidu, způsobuje, že každý třetí Francouz kašle na politiku a prohlašuje, že ho znechucuje. Je to přímý důsledek sociální situace v zemi, za níž nesou odpovědnost všichni političtí vůdcové v posledních třiceti letech  bez rozdílu stranické příslušnosti.

Ještě čísla:

Další příčinou marasmu je společenská změna. Kdysi mocné a všudypřítomné odbory dnes zajímají  jen 27%  pracujících,  politické strany (9%), sdělovací prostředky (24%).  Jak plyne čas, barometr klesá a klesá.

Tři scénáře pro Žluté vesty

Pro další vývoj hnutí Žlutých vest se rýsují se tři možné scénáře, každý je riskantní.

V prvním scénáři uvíznou v soukolí samovolného násilí, které jedna část bude podporovat a druhá zamítat. Vláda přitvrdí, aby rozpor urychlila. Hnutí začne ztrácet podporu veřejnosti.

O tom Emmanuel Macron jistě sní. Rozbij a panuj. Svým způsobem má ke splnění snu přispět debata o budoucnosti Francie. President dal  nespokojencům nabídku zcela ve stylu Dona Corneoleho z filmu Kmotr, nabídku, kterou nemohli odmítnout. Učinil ji v otevřeném dopisu národu. Potřeboval dva tisíce šest set slov, aby Francouzům řekl: slyším, rozumím, sedněme si k jednomu stolu a promluvme si. Navrhl jednací pořádek, na němž jsou čtyři body: kupní síla, daně, demokracie a ochrana ovzduší. Slavnostní zahájení celonárodní debaty se konalo v úterý, 15 ledna  v městečku Grand Bourgtheroulde (Eure), kam president svolal asi šest set starostů z Normadie. Sešli se v místní tělocvičně, nebyla tam tribuna, Macron stál uprostřed, starostové seděli kolem něho, byli většinou opásáni tříbarevnou šerpou, několik jich přišlo ve žluté vestě, ale museli ji sundat. Před Macronem byl stolek, na němž ležely papíry s otázkami, z nichž si bral ty, které chtěl zodpovědět, jako to dělá Putin při každoročních konferencích. Francouzský president překonal jeho čtyřhodinový rekord, mluvil pět hodin. Avšak v  ladění řeči se Emmanuel od Vladimira moc nelišil:  Ano, máme problémy, přiznal,  my je překonáme a já vám teď povím jak. Svým způsobem to byla instruktáž, jak starostové mají odpovídat občanům při setkáních, které se budou konat až do 15. března po celé zemi. Vládní záměr je získat čas a rozmělnit požadavky lidu. Je to jako přes kopírák co hlásal na chicagské universitě otec neoliberalismu Milton Friedman: když máte obrovský problém, umenšujte jej a umenšujte, až bude tak malý, že ho utopíte ve vaně.

V druhém scénáři Žluté vesty se připojí k jedné nebo více stranám, které jim nadbíhají (Rassemblent National Marine le Penové, Debout La France Jean-Luc Melanchona, Union Populaire Républicaine Francois Asselineaua)  a ztratí svoji identitu a nezávislost.

Mezi vlivnými příslušníky Žlutých vest se hovoří o tom, že nastal čas se „politicky strukturovat“ a zúčastnit se příštích voleb, zejména do Evropského parlamentu v květnu. Tento třetí scénář se může točit dvojím způsobem: účastí na volebních listech jiných stran, anebo – což se zdá pravděpodobnější - opravdovým, samostatným politickým subjektem. Zádrhel spočívá v tom, že Žluté vesty nemají charismatického vůdce, schopného vytvořit společný program a udržet jednotu. To je  Achillova pata hnutí.

Ještě další scénář?

Ale  Žluté vesty mají obrovskou životaschopnost, která spočívá ve vynalézavosti a tvořivosti.  Nápad se žlutými vestami byl geniální a rodí se další podněty k novým formám protestu. Mezi nimi je výzva k členům, aby vyzvedli všechny úspory z bank, gesto, které bankéře nerozhodí. Jde sice o spoustu klientů, jenže kolik peněz mohou mít na kontě, když většina z nich je  na konci měsíce v červeném? Kdyby devatenáct francouzských multimiliardářů udělalo  malou  domů, bankovní systém by poklesl v kolenou. Kdyby se přidalo 259.000 milionářů, byl by K.O. Francouzští poplatníci by museli udělat sbírku ještě větší, aby jej zachránili, než po finančním krachu v roce 2008, kdy zaplatili 1.541 miliard euro.

Připravuje se generální stávka. Koluje návrh neplatit daně. To je trestné, leč je ve vězení dost místa pro statisíce neposlušných občanů? A navíc, zavřít mohou, pustit musí.

Jak to může skončit? Nejspíše jako vždycky nějakým usmoleným kompromisem. Opravdové a jediné řešení spočívá ve změně systému. A zde narážíme na  nepřekonatelný problém.

Francie je jedno z převodových kol celosvětového systému, který vyrábí nesmírné bohatství. Sama o sobě nic podstatného na něm změnit nemůže, neboť  by tím mohla narušit chod systému. Jeho motor, poháněný palivem soutěže bez hranic a nadupaný přídavnými směsmi jako jsou právo silnějšího a zásada vítěz bere vše, velmi citlivě reaguje na změny. Zatím svým výkonem předčí všechny jiné známé ekonomické pohony, a proto povel zní na nic nesahat!

Na druhé straně je, bohužel, pravda, že  jako každý motor vypouští zplodiny. V daném případě je to sociální a příjmová nerovnost uvnitř národů a mezi národy. Průměrný měsíční příjem pracujícího Francouze dělá 1.500 euro.*  Ředitel oddělení v bance má 10.000 euro měsíčně. Když se vše sečte, penzista Jacques Chirac si přijde na 31.000 euro měsíčně plus presidentské výdobytky jako jsou limuzína se šoférem, residence zdarma, gorily. Řadový důchodce musí vystačit s 800 - 1.200 euro měsíčně.

Během loňského roku sociální propast mezi bohatými a chudými ve světě se prohloubila a rozšířila.  Jedno procento nejbohatších lidí na Zemi sklidilo 82 procent všeho bohatství, které systém vypěstoval, zatímco na 3.5 miliard chudých nezbyly ani paběrky.

Revolucionář z povolání Lev Davidovič Trockij, který by o tom měl něco vědět, jednou poznamenal, že kdyby chudoba byla příčina revolucí, docházelo by k revolucím neustále, protože většina lidí na světě je chudých. Je ale trpělivost bídníků bezbřehá?

 

 *Pozn. Ale kdo je má? Podobně jako u nás, kde průměrný příjem už prý dělá 32.000 korun, jenže máte je? Nepřevádějte eura na koruny, srovnávali byste jablka a hrušky, srovnávat lze kupní sílu, nebo ještě lépe, kolik člověku zbývá ze mzdy, když zaplatí všechny nutné výdaje. Francouz vydá měsíčně  čtyři pětiny výdělku na činži, topení, světlo, zdravotní pojištění a další nezbytné poplatky. Na vše ostatní mu zůstane tři sta euro. Půl litru točeného piva v Café  Saint Jaques ve francouzském Annemasse , které se lepí na Ženevu,  stojí pět euro. Představte si, že z vašeho platu, by  vám na živobytí, benzin a pobavení zůstalo zhruba šest tisíc korun měsíčně. Kolik asi by vám chybělo v posledním týdnu?

Jan Vítek, český novinář žijící v Ženevě

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
7