Ve čtvrtek 24. 1. 2018 projednal sněmovní podvýbor pro justici a soudní samosprávu spor mezi prezidentem republiky Milošem Zemanem a soudcem Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou, jenž byl donedávna jeho předsedou. Baxa veřejně obvinil Zemana, že se jej různými narážkami a nabídkami snažil přimět k ovlivnění jiných soudců Nejvyššího správního soudu, aby rozhodli konkrétní spory podle prezidentova přání. Podobně nemístné řeči měl podle soudce Ústavního soudu
Poslanci jednání prozatím přerušili do úterý a zvažují obeslání dalších justičních funkcionářů k informování podvýboru. Předseda podvýboru a bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) po jednání uvedl, že poslanci by měli zvážit přípravu návrhu nějakých opatření.
Senátor a bývalý policista Václav Láska (hnutí Senátor 21) oznámil, že na Mynáře podal trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zasahování do nezávislosti soudu. Ostrá slova o ohrožování právního státu padala od poslanců i při jednání podvýboru.
Poslanci sněmovního podvýboru nemají nad prezidentem žádnou soudní pravomoc. Podle článku 54 odst. 3 Ústavy se prezident republiky z výkonu funkce nikomu nezodpovídá. Na rozdíl od vlády, která se ze své činnosti zodpovídá Poslanecké sněmovně. Podle článku 65 nelze prezidenta republiky trestně stíhat a dokonce ani zadržet. Jedinou výjimku představují případy velezrady a hrubého porušení Ústavy, pro něž je oběma komorám Parlamentu dána možnost žalovat prezidenta republiky u Ústavního soudu. Ke schválení návrhu ústavní žaloby je třeba souhlasu tří pětin všech členů v obou komorách Parlamentu. Velezrada je definována jako „jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“. Co je hrubé porušení Ústavy, nikde definováno není. Žádný prezident v naší historii doposud ústavní žalobě nečelil, takže si nelze pomoci ani příkladem.
Jak se obě události seběhly, ví jen jejich účastníci. Kdo u toho nebyl, těžko se může dobrat pravdy. V tom mají poslanci velmi svízelnou situaci. Reálně spor prezidenta a jeho kancléře, jakožto představitelů moci výkonné, na jedné straně a soudců na straně druhé nijak rozhodnout nemohou. A není to ani jejich úkolem. Kontrolní funkce Sněmovny je omezena výhradně na vládu a jiné správní úřady.
I tak by však poslanci mohli pomoci právnímu státu. Mezi hlavní náplň práce poslanců patří projednávání návrhů zákonů nebo jejich změn.
Zeman a justice
O přístupu Miloše Zemana k právnímu státu již byly napsány spousty článků. Často s velmi rozpornými závěry. Většinou ovlivněnými vztahem pisatele k jeho osobě. Objektivně lze připomenout některé činy Miloše Zemana z jeho dosavadní politické kariéry. Zahajoval ji ve funkci předsedy Rozpočtového výboru Federálního shromáždění. A do širšího povědomí veřejnosti tehdy vstoupil kritikou plánu privatizace, který vylučoval možnost soudního přezkumu privatizačních rozhodnutí. Zeman to tehdy od řečnického pultu ve federálu označil za těžkou ránu pro budoucí obnovu právního státu. Přirovnal vše k situaci „kdy se na chvíli zhasne, aby bylo možné cokoli beztrestně ukrást“. S narážkou na známou scénu z hasičského bálu ve filmu „Hoří, má panenko!“ oscarového režiséra Miloše Formana.
V době, kdy byl dnešní prezident premiérem, předložil ministr spravedlnosti Otakar Motejl komplexní návrh reformy justice. Z balíku návrhů byla Parlamentem schválena pouze část, která se týkala správního soudnictví. Zákonem byl zřízen Nejvyšší správní soud a samostatné správní senáty při krajských soudech. V té době byl rovněž vypracován a po rezignaci ministra Motejla i schválen Správní řád soudní. Což je zákon, který řeší proceduru, podle níž správní soudy projednávají a rozhodují případy. Parlamentem byl přijat v úplném závěru funkčního období vlády premiéra Zemana.
Větší část balíku justiční reformy tehdejší poslanci po dlouhém projednávání neschválili. Motejl v reakci na to rezignoval na funkci ministra. Jeho návrh počítal s posílením nezávislosti soudní moci. Mimo jiné i zřízením Nejvyšší rady soudnictví, která měla být za celou soudní moc partnerem vládě, jakožto výkonné moci, a Parlamentu coby moci zákonodárné. Měla vládě a Parlamentu předkládat ke schválení návrhy rozpočtu pro soudy. A měla řešit i personální obsazování míst soudců. Návrh měl vyloučit možnost ministra spravedlnosti rozestavovat si na soudech „své koně“. A to jak v řadách soudců, tak i funkcionářů ve státní správě soudů, jimiž jsou předsedové a místopředsedové soudů.
Méně seriózně je pak možné připomenout některé historky, které kolem přístupu Miloše Zemana k justici dávají k dobru ti, kteří s ním v této oblasti přišli do styku. Uvést lze namátkou příběh o prvním setkání Zemana s tehdejší nejvyšší státní zástupkyní, později poslankyní a ministryní spravedlnosti v úřednické vládě, Marií Benešovou. Dnešní Zemanova poradkyně jej občas dává k dobru u kávy. Na setkání měl tehdejší premiér vznést žádost, aby státní zástupci v rámci vládní Akce čisté ruce, zaměřené proti korupci, rychle „dostali do tepláků“ tak deset starostů za ODS, aspoň tři lidovce a pro zachování zdání férovosti taky nějakého sociálního demokrata. Benešová mu prý tehdy měla namítnout, že takhle to nefunguje. Jak to tehdy ve skutečnosti bylo, ví jen oni dva. Faktem ovšem je, že v rámci české Akce čisté ruce k žádnému mohutnému zatýkání ani odsouzení politiků nikdy nedošlo. Na rozdíl od té italské, kterou ale dělali soudci.
Idea o posílení právního státu a institut fikce
Podobně se nyní asi ani poslanci nebudou schopni dopátrat toho, jak to skutečně bylo s pokusy Miloše Zemana a jeho úředníků o zasahování do nezávislosti justice. I tak však pro ně zůstává otevřené široké pole působnosti v legislativní tvorbě, kterou by mohli přispět k posílení právního státu. Tato idea u nás v řadě případů dostala „pěkně na frak“. A nejen při privatizaci, ale i při tvorbě zákonů. Těžkou ránu spravedlnosti zasadil Nový občanský zákoník. Umělým nahrazením zaužívaných termínů novými nebo dávno mrtvými pojmy jako pacht, vyvolal Parlament mezi uživateli práva těžký právní chaos. Po desetiletí budovaná judikatura byla ze dne na den smetena do koše. Což je brutální rána do právní jistoty. Miliony smluv se najednou dostaly mimo zákon. Smluvní strany se ocitly před nutností je znovu sjednat podle nového pojmosloví. Což stojí zbytečně čas a peníze. Řada lidí a firem to i po několika letech u mnoha smluv dodnes nezvládla, čímž se jejich smlouvy dostaly do právního vakua. Smlouvy sice nadále platí, v případě sporů z nich však soudy mají velký problém je vyložit a rozhodnout.
Těžkou ránu důvěře občanů ve spravedlnost a právní stát dávají dnes a denně exekutoři. K původní pohledávce ve výši několika korun nebo stokorun – např. z pokuty - umí udělat dluh ve výši i desítek tisíc, které pak dlužníkovi zabaví. V případě bagatelních pohledávek je česká praxe v Evropě unikátní. Příkladem jsou tzv. formulářové žaloby, v případě nezaplacených pokut v řádech stokorun – ty podávají na soud sekretářky velkých advokátních firem ve velkém v podstatě průmyslovým způsobem. Při elektronickém podání metodou vyplnění formuláře v počítači jde o úkon na pár minut práce. Advokátní kancelář jej však často ocení i na několik tisíc. Jako by šlo o několikahodinovou práci kvalifikovaného advokáta. Řada případů je rozhodnuta bez vyjádření žalovaného cestou tzv. platebního příkazu. Ten vydává soudní úředník – nikoli soudce - jen podle toho, co mu doručí žalující. A pokud se dlužník včas neodvolá, tak je z tohoto papíru exekuční titul. Instituty fikce doručení i platebního příkazu byly do našeho práva zapracovány v době, kdy byl Miloš Zeman předsedou vlády. Parlamentu je předložil ke schválení tehdejší předseda Legislativní rady vlády Pavel Rychetský. Ten, co je dnes předsedou Ústavního soudu.
Velkou část důvěry občanů v demokratický právní stát zlikvidovali exekutoři, kteří fungují podle Exekučního řádu. Ten byl schválen rovněž v době, kdy byl Miloš Zeman premiérem. Jeho vláda k poslaneckému návrhu zákona dala souhlasné stanovisko. V reakci na tehdejší nízkou vymahatelnost pohledávek. Kromě iniciátorů zákona si zřejmě nikdo neuměl představit, co z toho nakonec vzejde. Náš systém neregulování výše odměn exekutorů je na celém světě srovnatelný pouze se Singapurem. V Evropě je rovněž unikátní, aby exekutoři měli profesní samosprávu ve formě komory, která jediná může disciplinárně postihovat jejich nesprávné konání. Což vede k téměř faktické nepostižitelnosti úmyslně nebo nedbalostně chybujících exekutorů. S následkem strašlivého porušování práva - často i nedlužníků.
Poučení z kauzy Zeman versus Baxa – reforma justice?
Je mnoho případů špatných zákonů, na něž by poslanci mohli zaměřit svoji pozornost při snaze o zlepšení právního státu. Některé situace jako Nový občanský zákoník jsou legislativně bezvadně už neřešitelné. Jiné věci jako exekuce a regulace nákladů vymáhání bagatelních pohledávek by bylo možno řešit poměrně snadno. Pokud by se k tomu našla vůle většiny poslanců. Je to pracné, ale je to něco, co má smysl ve prospěch občanů aspoň zkusit prosadit.
Poslanci by klidně jako poučení z causy Zeman versus Baxa mohli oprášit starý Motejlův návrh reformy justice. Nebo napsat nějaký vlastní. I to má smysl. Měla by to dokonce být jejich priorita. Dokud se totiž nepodaří zlepšit fungování justice, tak aby právo bylo vymahatelné v přiměřené době, je jejich práce na ostatních zákonech v podstatě psaním literatury. S ohledem na jazyk, jímž jsou zákony často psány, navíc v podstatě nečitelné.
Problém ve vztahu mezi prezidentem a soudní mocí, jakož i ostatními složkami státní moci, by také mohl být právně řešitelný. U pravomocí prezidenta republiky podle článku 63 Ústavy, kdy prezident provádí úkony jako úřad a dělá je na něčí návrh, by bylo možné patovou situaci vyřešit doplněním možnosti soudního přezkumu. Nejde o úplně novou věc. V ústavním zákoně o referendu o vstupu ČR do EU bylo zakotveno ustanovení, podle něhož mohl Ústavní soud referendum vyhlásit svým nálezem sám, pokud by konstatoval, že prezident jej nevyhlásil, ačkoli tak učinit měl. Tuto úpravu soudního přezkumu nečinnosti prezidenta by bylo možné do Ústavy včlenit pro případy jmenování soudců a funkcionářů soudů, prezidenta, viceprezidenta a členů kolegia Nejvyššího kontrolního úřadu, profesorů a velvyslanců či pro povyšování generálů. Taková pojistka by měla být zakotvena i pro případy nevyhlášení voleb. Ústava má více mezer, které by stály za přezkoumání. Pokud by je poslanci dokázali vyřešit schválením příslušné novely Ústavy, byl by to dobrý konec kauzy sporu Baxa a Šimíček vs. Zeman. Za skvělý výsledek by bylo možné považovat i opravení justičních zákonů, které i při jejich dodržování způsobují lidem bezpráví. Nezbývá než poslancům slovy klasika popřát, aby se jim ta snaha o budování a ochranu právního státu „z huby do rukou vraziti ráčila“.
Martin Kunštek