KOMENTÁŘ: A Spojené státy jednají s Tálibánem o odchodu…

Současná diskuse o české vojenské misi v Afghánistánu sice oplývá velkými slovy, zcela ale přehlíží realitu.
Ilustrační foto
Ilustrační foto
reprofoto dailypakistan.com

reklama

Loni v dubnu uspořádal ministr obrany USA Jim Mattis v Kábulu tiskovou konferenci. Když padla otázka, jaké že jsou vlastně stále americké cíle v Afghánistánu, odpovědi se vyhnul. Bez ohledu na kritické hlasy, podle nichž nelze válku vyhrát neustálým opakováním neúspěšné strategie, mu ale tehdy Donald Trump ještě dal volnou ruku, ať si o pár tisíc navýší bezmála desetitisícový kontingent a válčí dál.

Sám prezident ještě před svým zvolením proti okupaci Afghánistánu horoval, a i když posléze Pentagonu ustoupil, loni v prosinci v rozhovoru pro AP na otázku, proč ještě coby vrchní velitel amerických ozbrojených sil nezajel do Afghánistánu, odpověděl: „No, jednou to udělám, ale nemyslím si, že by to bylo nějak nezbytné.“ A pak raději hned změnil téma.

A šéf zvláštní inspekce pro rekonstrukci Afghánistánu (SIGAR) John Sopko letos v létě konstatoval: „Problém spočívá i v afghánské vládě, kterou místní obyvatelé často vnímají velmi negativně, zatímco my potřebujeme nastolit vládu, které by měla lidovou podporu, vládu, která by nebyla predátorská, vládu, která by nebyla jen bandou warlordů, pro něž neplatí žádné zákony. V zásadě platí, že vláda, kterou jsme instalovali, obzvláště pak některé místní policejní složky, jsou ve skutečnosti jen někdejší ozbrojené milice navlečené do nějakých uniforem, a jsou stejně špatné, jako teroristé před nimi.“

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan

KOMENTÁŘ: Byla chyba vraždit v Turecku…

Jinými slovy, šéf Pentagonu neumí vysvětlit, proč by měla okupace pokračovat, prezident o tuto válku očividně nemá zájem a hlavní kontrolor připouští, že si USA sice Afghánistán důkladně probombardovaly a politicky proplatily, ale užitek veškerý žádný, jen naprostý a zvenčí neřiditelný chaos. A není bez významu, že Trump opakovaně zdůrazňuje, že další vývoj v Afghánistánu se nebude odvíjet od nějakých časových harmonogramů, ale od reality přímo v terénu. A ta není z nejjásavějších. Koneckonců, v září, po dalším útoku Tálibánu na Kábul, generál John Nicholson bez okolků konstatoval: „Je na čase tuhle válku ukončit.“

Před pár dny Tálibán zaútočil znovu, tentokrát na jednání vysokých amerických a afghánských generálů v Kandaháru. Přítomný vrchní velitel generál Austin Scott sice vyvázl bez zranění, ale tři Afghánci zahynuli. Mezi nimi i generál Abdal Razik, klíčový „americký“ muž v regionu, schopný prosazovat zájmy Pentagonu na jihu země. Americká strana atentát vlastně ani neodsoudila, konstatovala jen, že šlo o „vnitroafghánský incident“, i když se k němu Tálibán okamžitě přihlásil.

Taková mírná reakce dává smysl ovšem jen v případě, že se už USA ani nesnaží konflikt s Talibanem eskalovat a nějak jej za smrt generála trestat. Čili, že se už nesnaží Tálibán porazit. Čili, že převládá snaha o zklidnění situace, v níž by se lépe vyjímal odchod z konfliktu, který ve vší své marnosti a destruktivnosti trvá už osmnáctý rok.

Ilustrační foto: Juncker a Merkelová

KOMENTÁŘ: Je skandální, že Češi nechtějí sirotky, říká Juncker. Když my jsme dost „ischiatici“ a nechceme je kazit

Zatímco jestřábi očividně považují za úspěch, že se stále ještě vůbec válčí, a konflikt nemají za prohraný, ale jen „nevítězný“ nebo alespoň „patový“, faktem zůstává, že se iniciativy chopila diplomacie, která má pomoci Spojeným státům uchovat tvář. Tedy umožnit odchod, aniž by se musela veřejně přiznat porážka.

Tento nelehký úkol padl na bedra Zalmaye Khalilzada, veterána americké diplomacie a afghánského rodáka, který na počátku října vedl první kolo rozhovorů s „politickým křídlem“ Tálibánu v katarské Dauhá. Z Washingtonu v poslední době sice namísto velkých projevů zaznívají spíše výzvy k „politickému urovnání“ s Tálibánem, zůstává otázkou, zda-li má Khalilzad vůbec nějakou naději na úspěch.

Tálibán totiž na prvním kole rozhovorů vystoupil s požadavkem na okamžitý a bezpodmínečný odsun okupačních jednotek, protože teprve poté „může v zemi nastat mír“. A co víc, rozhovory vedl pod hlavičkou „Islámského emirátu Afghánistán“, což musela být pro americkou stranu píárová facka první třídy – právě tak si totiž talibanský režim říkal do svého svržení v roce 2001.

Theresa May

KOMENTÁŘ: Hvězdná pěchota EU: Junckerův ischias, Macronovi snědí rošťáci, epileptický tanec Mayové. S čím vyrukuje Merkelová?

A z toho v zásadě plyne, že USA mohou zapomenout, že by si v Kábulu uchovaly nějakou Západu nakloněnou vládu, protože bude v očích fundamentálních talibů vždy nelegitimní. Legitimní bude jen islámský systém „emirátu“ a Tálibán budováním jeho paralelních správních struktur strávil poslední roky, kdy dokázal ovládnout polovinu země. Letos v srpnu emír Tálibánu Hibatulláh Achundzada připomněl svým mužům, aby se připravili na převzetí správní moci, přičemž odmítl i současné parlamentní volby – je prý „náboženskou povinností“ je zrušit. A tak se i děje. Útoky Tálibánu na volební místnosti už mají stovky obětí a výsledek hlasování proto nebude dávat žádný smysl.

Získat za těchto okolnosti od Tálibánu při rozhovorech nějaké hmatatelné ústupky, zdá se být iluzorním. Západu nenahrává ani snaha Washingtonu donutit sousední Pákistán k větší spolupráci při potlačování volného pohybu jednotek i zbraní Tálibánu přes nekontrolované pohraniční hory. Na počátku letošního roku kvůli tomu dokonce skončila americká vojenská pomoc Pákistánu. Tehdejší vláda v Islámábádu ale okamžitě zahovořila o možném zablokování amerických zásobovacích tras, zatímco nově zvolený premiér Imrán Chán, zdá se, v rámci „diverzifikace“ politiky upřednostňuje alianci s Čínou před Spojenými státy.

Donald Trump sice ještě neoznámil žádné časové horizonty odsunu, ale už jen samotný fakt, že o této otázce nechává vyjednávat, naznačuje, že tak může učinit už v příštích několika měsících. Ve své podstatě totiž nemá na co čekat. To jen české politické překřikování o vojenské misi v Afghánistánu ukáže svou naprostou vyprázdněnost.

Tereza Spencerová

reklama

reklama