KOMENTÁŘ BENJAMINA KURASE: ZPRÁVA O STAVU CIVILIZACE (61) – Židi kradou jídlo

„Cultural appropriation“ čili kulturní krádež je jeden z nejnovějších zločinů západní civilizace. Ke kultuře patří i národní gastronomie. K západní civilizaci patří i Izrael. Američané kradou gastronomii mexickou, Angličané indickou, Češi vietnamskou. No a Izraelci palestinskou, a to do takové míry, že už si to nemohla nechat líbit televize Palestinské správy. Ukradli nám zemi, teď nám kradou i gastronomii, když hommus a falafel vydávají za jídlo izraelské.
falafel_židovské_jídlo_ilustrace
falafel_židovské_jídlo_ilustrace
foto archiv TV Prima
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Před nějakými ještě 30 lety jste mohli v Tel Avivu narazit na restauraci inzerující (dost komicky, dalo by se říct) „Jewish Food“. To bývalo uzené hovězí zvané pastrami, uzený hovězí jazyk, husí škvarky, kachní paštika, gefilte fish, kugel, kreplach, šoulet, boršč, latkes, kuřecí polévka s knedlach, kmínový režný chléb, makový štrůdl. Dnes byste ji těžko hledali. Jděte v tomhle podnebí do háje s hutným jídlem středoevropským, řekly si pozdější generace. Tak je to dnes všude už jen samý hommus, falafel, šakšuka, šavarma, babaganuš, kebab, šišlik, pita, halva. A říkají tomu jídlo izraelské. Říkají mu tak jednak proto, že je chtějí odlišit od toho starého středoevropského, jehož paměť je spojena s ghetty a pogromy.  A jednak proto, že nesmějí navštěvovat sousední země, kde by našli jídlo totéž. Tam mu zase říkají arabské nebo libanonské. Palestinská TV si však stěžuje na izraelskou krádež jídla specificky palestinského. Pojídáním homusu s falafelem a pitou Izrael ohrožuje samotnou existenci palestinské identity a tradic. To je, panečku voda na mlýn levicovým antisemitům po celém světě.

Bylo by to věrohodnější, kdyby palestinská identita (a s ní tedy i tradice) nevznikla teprve před nějakými 70 lety, právě založením židovského státu. Do té doby to byla identita obecně arabská pod britským protektorátem Palestina, do konce První světové války po staletí pod Tureckem. Za Druhé světové války se těšila, jak se Montgomeryho tankové brigádě nepodaří zastavit Rommela v Egyptě a hodní Němci si všechny ty Židy odvezou, jak to jeruzalémský šejk domluvil s Vůdcem. Smůla.

Ale že Židé už dva tisíce let jídlo kradou, je fakt historický i gastronomický. Kam přišli, tam něco ukradli a vydávali to za své. Hned třeba ten nejtypičtější šoulet. Ve východní Evropě se dělá s hrachem, ale v podstatě stejný, trochu podobně znějící cassoulet známý z jižní Francie, se dělá s fazolemi. Tradičně s husou nebo kachnou. Do střední Evropy přišel ve 12. století po vyhnání Židů z Francie. A jeho jméno pochází z francouzského „chaud-lent“ čili pomalé ohřívání. Takže ukradený Francouzům? Kdepak. Ještě mnohem dřív Berberům. Ti jej dusili na pomalém ohni nebo v peci v keramickém hrnci s místními malými fazolím podobnými boby zvanými „favas“. Italům Židé sebrali artyčoky, předělali je na oleji a česneku a přejmenovali si je „alla giudía“. Dali jim za to, pravda, cizrnu v podobě slavné římské židovské polévky. 

A kudy šli dál, tam loupili a rabovali kulinární recepty. Uzené hovězí pastrami ukradli Rumunům. Tlusté bramboráky zvané latkes a koblihy zvané pončkes Polákům. Vymysleli jim za to mletého kapra se zeleninou zvaného gefilte fisch, do polštiny přejmenovaného na „kapr po źydowsku“. Boršč šlohli Ukrajincům. Polévkové knedlíčky přejmenované na knedlach Čechům. Uzeného herynka Litevcům. Vařené pirožky zvané kreplach Rusům. Bagel, přesněji řečeno beigel, ještě přesněji beugel, Alsasanům. Nudlovou zemlbábu zvanou kugel Falcům. To všechno si s sebou pak odvezli do New Yorku a udělali z toho gastronomii pro Američany typicky židovskou. Tu si pak Američané představovali, že najdou na dovolené v Izraeli.

Jediné, co Židé nikomu neukradli, je právě to jídlo palestinské. To totiž baštili i v dobách, kdy Palestina, jak Římané přejmenovali provincii zvanou Judea, byla ještě plná Židů a téměř nikoho jiného kromě římských okupantů. Šest staletí předtím, než přišel první Arab. Dva tisíce let předtím, než Egypťan Arafat konvertoval sebe a místní Araby na palestinismus.

Rozevřitelná a vyplnitelná placka zvaná pita pochází z řeckého slova pikta a pekla se všude, kde kdysi vládli Řekové. Sezamová pasta (dnes zvaná tehina) a hommus (mletá cizrna) byly (spolu s pitou) běžnou potravou talmudických rabínů v době Říma a Talmud má na ni několik receptů. Stejně jí fandil řecký filosof Epikoros. Cizrnové kuličky nebo karbenátky dnes zvané falafel jedli v Judeji král Šalamoun i Ježíš. Cizrna byla v těchto krajích téměř každodenní stravou už od doby bronzové a její kaše je v Bibli zmiňována slovem „homec“. Klasickou „palestinskou“ čočkovou polévku (nebo hustší kaši) najdeme v Mojžíšově knize Genesis, kde za ni Ezau prodává Jákobovi svoji prvorozenost. Sezamová sladkost zvaná halva pochází v Persie, odkud si ji Židé navrácení z exilu přinesli do Judeje pět staletí před Kristem, čili dvanáct staletí před okupací arabskou.

Další, historicky už snad tisící blábol, z něhož uplést bič na Židy. Na středověkou úroveň krve křesťanských panen na pečení macesů to sice nedosáhne, ale je to v téže gastronomické kategorii. Jo, a málem bychom zapomněli: Během Ramadánu Židé („majitelé výroby bublavých nápojů“) pumpují do coca-coly schválně víc bublinek, aby poškozovali zdraví vyhládlých muslimů. Dočetli jsme se od jednoho pákistánského žurnalisty v květnu v Asian Times.

A to nám pořád islamofobové budou tvrdit, že muslimové nemají smysl pro humor.

 

Kurasovy knihy najdete ZDE

Reklama
Reklama