KOMENTÁŘ: Byla chyba vraždit v Turecku…

Klasický bonmot praví, že Turecko není tak silné, aby prosazovalo vlastní hru, ale je dostatečně silné na to, aby kazilo hru ostatním. A kauza s Džamálem Chašúgdžím, který byl zavražděn na saúdském konzulátu v Istanbulu, platnost bonmotu jen znovu potvrzuje.   
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan
AP
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Speciální „likvidační“ oddíl zvaný Fírkát an Nimr, Jednotka Tygrů, vznikl na osobní rozkaz saúdského korunního prince Muhammada bin Sultána před více než rokem. Podle dostupných zpráv stojí za únosy tří „nepohodlných“ saúdských princů ze Švýcarska, Itálie nebo Maroka, odpovědnost prý nese i za pád vrtulníku, který převážel prince Mansúra, nebo třeba za smrt předsedy veřejného soudu z Mekky. Ti všichni se provinili kritikou politiky MbS, ale jejich násilný konec západní spojence příliš „nevzrušoval“ – stejně jako saúdská agrese do Jemenu, která podle OSN vyústila v největší humanitární katastrofu dneška, podíl saúdské královské rodiny na teroristických útocích z 11. září nebo financování Daeše. Rijád je přece jen tradiční spojenec Západu a Donald Trump s MbS uzavřel lukrativní zbrojní kontrakty za stoky miliard dolarů, které nehodlá za nic ohrozit. Možná by se proto nakonec pod koberec zametla i vražda Džamála Chašúgdžího. Nebýt ovšem faktu, že se odehrála v Istanbulu, u Erdogana na dvorku.

Ankara se okamžitě chopila příležitosti a podrobila Západ i Saúdy rafinovanému „orientálnímu“ mučení – kdykoli se někdo ve Washingtonu pokusil naznačit, že se o pozadí vraždy vlastně nic neví, v médiích se okamžitě objevily nechutné podrobnosti, jakmile Evropa zkusila „trestně“ jen pozastavit dodávky zbraně Saúdům, následoval další krvavý detail, jakmile se Saúdové pokoušeli tvrdit, že o ničem nevědí, objevilo se rovnou svérázné pokračování seriálu Dexter…

Přes tři týdny dokázal Recep Erdogan celou kauzu protahovat, aniž by – na straně jedné -- eskaloval krizi ve vztazích mezi Tureckem a zúčastněnými stranami, ale na straně druhé současně Saúdy i jejich západní spojence zatlačil do pozice, z níž by se dostávali jen tím, že si budou muset Turky „koupit“. I proto se s napětím očekávalo avízované úterní Erdoganovo vystoupení, na němž sliboval, že už konečně „odhalí holou pravdu“. Nestalo se tak.

Prozradil vlastně jen, že vražda byla předem plánovaná, že videokamery v konzulátu byly v onen osudný den záměrně odpojené, oznámil deportaci osmnácti „namočených“ Saúdů a dožadoval se identity muže, který se zbavil těla, jehož kusy byly mezitím nalezeny v zahradě konzulátu. Mnohem zajímavější jsou ale věci, o nichž se Erdogan nezmínil. Navzdory očekávání například nezaznělo jméno MbS, na kterého si v posledních dnech všichni ukazují jako na zadavatele vraždy. A svět se nedozvěděl nic ani o video nebo audionahrávkách, na jejichž základě Turecko v uplynulých týdnech určovalo „tempo“ celé kauzy.

Je samozřejmě možné, že se vše utajuje kvůli dalšímu vyšetřování, ale mnohem pravděpodobnější je prostý fakt, že turecká „hra“ stále ještě pokračuje a Ankara dál šroubuje svou cenu. Jinými slovy, Ankara dál nabízí Rijádu manévrovací prostor a navyšuje tím i možnosti dohod s jinak tradičně komplikovaným saúdským královstvím. Nejspíš i proto turecký prezident až nezvykle uctivě mluví o „důvěře“ v saúdského krále Salmána, jehož dál rituálně nazývá „strážcem dvou nejposvátnějších míst“ islámu. Turecko a Saúdové představují dvě odlišné tváře islámského světa – zatímco Ankara je snad jediným úspěšným příkladem muslimsko-bratrské tendence „politického islámu“, Saúdové ztělesňují radikální autoritářský a tmářský wahhábismus. Oba tyto proudy usilují o vedoucí pozici v sunnitském islámu a střetávají se na různých stranách barikády nejen například v Sýrii nebo ve vztahu k Izraeli, ale také v loňské snaze MbS ztrestat za „přílišnou samostatnost“ Katar, a to ekonomickou blokádou a sankcemi.   

Fakt, že Erdogan neobvinil korunního prince MbS nahrává i Donaldu Trumpovi, který tak mohl omezit „trestání“ Saúdů na fakticky bezbolestné zrušení víz pro 21 saúdských občanů a zahovořit o Saúdské Arábii (zosobněné princem MbS) jako o „velmi dobrých spojencích“ USA, kteří Americe „pomáhají ohledně Izraele“ a „taky platí spoustu věcí“. A co víc, příhodně načasované propuštění amerického pastora Brunsona, jemuž v Turecku hrozily roky vězení za účast na předloňském pokusu o vojenský puč, nabízí Trumpovi politický trumf před blížícími se volbami. Turecko za to vše něco očekává – přinejmenším zrušení amerických sankcí nebo ukončení americké pomoci syrským kurdským Lidovým obranným jednotkám (YPG), které Turecko považuje za teroristy. Svůj význam má samozřejmě i další kalkul: s vylepšenými vztahy se Saúdy a USA může Ankara přitvrdit i ve svých požadavcích vůči EU, ať už bude řeč o členství v Unii nebo migračních otázkách. Když nyní například Rada Evropy vyzývá Turecko, aby přestalo podporovat islám v zahraničí, Ankara „našim“ snadno připomene, kdo že je tu opravdu nebezpečný…

Zkrátka, před Recepem Erdoganem se nyní otevírají mnohé možnosti. Otázkou nicméně zůstává, jaké jsou jeho skutečné cíle v době, kdy vražda Džamála Chašúgdžího takřka zaručuje, že vztahy mezi USA a Saúdy už nemohou být stejné jako dřív. Americké pokusy vytvořit koalici Saúdů, Spojených arabských emirátů, Izraele a Egypta, která by se postavila rostoucímu vlivu Íránu, žádné výsledky nepřinášejí, a najednou přichází Erdogan coby nový lídr Blízkého východu. Se Saúdy zahnanými do defenzívy tak znovu ožívá Erdoganův „neoosmanský“ okamžik…

Hra sice pokračuje, ale dosavadní vývoj už pro MbS přece jen nabízí zásadní poučení: Už nikdy nezabíjet v Turecku.

AUTOR: Tereza Spencerová

Reklama
Reklama