Knihovna Václava Havla, Letiště Václava Havla, náměstí Václava Havla (piazzety Národního divadla), zvon v jednom z pražských kostelů, úřad evropského ombudsmana v nové budově Evropského parlamentu ve Štrasburku nese jméno Václava Havla, busty ve Štrasburku, v americkém Kongresu a nově na Kolumbijské univerzitě nebo takřka legendární Lavička Václava Havla (dvě křesílka spojené se stolečkem, jehož středem prorůstá lípa), která stála okolo 350 000 Kč.
A není to málo, Antone Pavloviči? Co rovnou přejmenovat republiku?
Nepopírám, že je respektu hodné, když jakýkoliv občan České republiky šíří její jméno ve světě a je ceněn natolik, že jsou po něm pojmenována místa, ulice, jsou mu stavěny sochy… Čeho je však moc, toho je příliš.
Měli bychom si také pokládat některé otázky. Třeba zda je často až jeho glorifikace důsledkem jeho činů, nebo spíše záměrem z hlediska aktuálních zájmů určitých zájmových skupin (případně mixem obojího). Nebo zda busty v USA či Bruselu jsou poctou Havlově práci pro ČR, nebo jeho práci pro zájmy jiné, světové, které často jsou v protikladu se zájmy ČR. Pak by tato Havlova uznání měla pro ČR i jistý kus pachuti.
Ostatně sami vidíme, jak se z „humanismu“, coby vznešeného pojmu s hlubokým obsahem, stává takřka totalitní nástroj, kterýmžto se přebije jakýkoliv argument (aktuálně třeba v souvislosti s migrační invazí).
Nemám rád, když se z někoho vytvářejí nezpochybnitelné modly (ať už historicky, morálně…). Všichni jsme přeci jenom lidé se světlými i temnými stránkami, které jsou v nás v různém množství a poměru namixovány. A stejný byl nepochybně Havel.
Když nekritický obdiv a mytizování vede k opačnému efektu
Jméno Václava Havla (samozřejmě kromě řady jeho činů a prohlášení) v očích širší veřejnosti utrpělo z velké části přehnanou snahou jeho nekritických obdivovatelů a určité sorty lidí (zejména sebou opojených intelektuálů, často lidí z jeho blízkého okolí), kteří ho ve jménu jediné akceptovatelné „pravdy a lásky“ (nezřídka však převlečené lži a nenávisti) využívají ke svým záměrům. Konkrétní jména netřeba zmiňovat.
Další věcí je, že pokud jsou úmysly těch, co Václava Havla staví na piedestal, čisté, pak mám pocit, že Havla nikdy ani trochu nepochopili. Neříkám, že já ano, ale troufám si tvrdit, že kdyby viděl, co z něj někteří lidé dělají, že po něm pojmenovali letiště, (pro drtivou většinu Čechů stejně nadále Ruzyně) nebo nesmyslně předraženou lavičku, možná by je i poslal do k šípku.
Zatímco to, co by možná ocenil nejvíce a co by s ním souznělo nejlépe, totiž pojmenování po něm některého z (pražských) divadel, jeho bezmezné obdivovatele snad ani nenapadlo.
Václav Havel očima Karla Kryla
Závěrem předkládám charakteristiku Václava Havla očima Karla Kryla z rozhovoru s Milošem Čermákem:
„Autor, který nikdy nepochopil dělnickou třídu. Vždycky se cítil někým jiným, než kým zrovna byl. Nikdy nepřestal být člen pražské elity, pražské smetánky, ze které vzešel. Vzdor tomu, že byl potahován. Člověk po dlouhou dobu naprosto čestný, a možná natolik nedospělý, aby byl bezelstný. Zneužitelný ve své slabosti intelektuála. Dnes zamilovaný do světa velkoměsta a reflektorů – což je pro dramatika, který má zůstat za scénou, vždy tragické. Snad zamilovaný sám do sebe – a do své pozice. Jako autor je slušný dramatik evropské úrovně."
