KOMENTÁŘ: Co znamenají volby v USA pro svět a Evropu? Přinesou změny k lepšímu?

Nastoupené směry americké zahraniční politiky posilují multipolárnost, na což bude muset Evropa adekvátně reagovat, a to na základě svých vlastních a nikoli transatlantických zájmů.
Co znamenají volby v USA pro svět a Evropu?
Co znamenají volby v USA pro svět a Evropu?
tamebay
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Kongresové volby v USA dopadly jak dopadly – Demokratická strana sice nedosáhla takového vítězství, o jakém snila, ale ovládla alespoň Sněmovnu reprezentantů, Republikánská strana posílila svou kontrolu Senátu. Američtí prezidenti obvykle volby uprostřed svého mandátu nevyhrávají, a toto „pravidlo“ se nyní znovu potvrdilo.

Ostrá hádka Donalda Trumpa s reportérem CNN na povolební tiskové konferenci pak jen nabídla pohled na Ameriku, která je i po volbách polarizovaná. A rozkol společnosti se bude nejspíš jen dále prohlubovat. Vůdčí postavení ve Sněmovně reprezentantů dává demokratům příležitost „zasypat“ Trumpa novými vyšetřováními. A je skoro jisté, že této své šance využijí, i kdyby měli administrativu ochromit. „Obě strany prohlubují své zákopy,“ shrnula BBC.

Hlavní témata voleb byla jako vždy domácí – vévodily jim otázky zdravotního pojištění, migrace a zaměstnanosti – a lze předpokládat, že zůstanou hlavním „bitevním polem“ střetu mezi republikány a demokraty i nadále. Co z toho vyplývá pro svět?

„Velký deal" Washingtonu a Pekingu?

Trumpovo politické přežití pro druhý mandát bude záviset na tom, do jaké míry se mu podaří stabilizovat domácí ekonomickou a sociální situaci. Už jen tento samotný fakt může napovídat, že jeho „obchodní války“, které až dosud v zásadě jen prohlubují obchodní deficity s Čínou i dalšími světovými regiony, mohou vzít za své.

A co víc, nejbohatší Číňan, zakladatel Alibaby Jack Ma, loni sliboval investice, které by v USA vytvořily milion nových pracovních míst. Po zklamání se Saúdy, kteří miliardy slibovali, ale neposílali, si na Jacka Ma mohl ve Washingtonu někdo vzpomenout. Je tu ale ta Demokratická strana – ráda mluví o lidských právech a může kvůli nim na administrativu tlačit, může začít oživovat Obamův asijský „pivot“ a snížit tak možnost nějakého „velkého dealu“ mezi Washingtonem a Pekingem.

Americký prezident Donald Trump

A zase ten Trump: Americký prezident obnovil sankce proti Íránu

V podobném duchu situaci hodnotí i první reakce z Ruska. Na jedné straně je tu opatrná radost z toho, že se obě americké strany v rámci čím dál ostřejšího domácího boje svým způsobem (alespoň teoreticky) „znegují“ a ochromí akceschopnost Bílého domu. Na straně druhé už první „sliby“ demokratických politiků, že oživí umírající „Russiagate“, dávají jasně najevo, že žádná normalizace – nebo alespoň zmírnění – vztahů mezi Washingtonem a Moskvou nebude.

Přinejmenším po zbylé dva roky Trumpova mandátu. Ze tří summitů Trump-Putin, které se měly během několika měsíců uskutečnit, ten první, pařížský, už padl a další dva začínají postrádat reálný smysl…  

Ponor do domácích problémů a šance pro Evropu

Odhlédneme-li od velmocí, výsledek voleb podle všeho nijak zásadně neovlivní Trumpovu blízkovýchodní politiku, protože Demokratická strana bude rovněž stát na straně Izraele, a tak nejspíš nenaruší ani čerstvě uvalené sankce proti Íránu, byť souvisejí s přelomovou jadernou dohodou, kterou v roce 2015 dojednal Barack Obama.

Naproti tomu ovšem faktem zůstává, že teheránské reformní vedení má mezi demokratickými politiky mocné přátele, ať už je řeč o někdejším ministrovi zahraničí Johnu Kerrym nebo o Nancy Pelosiové, která bude nyní zřejmě zvolena do čela Sněmovny reprezentantů. A co víc, většina Američanů smlouvu s Íránem podporuje, zatímco většina světa Trumpovo odstoupení od smlouvy nikoli.   

Hollywoodský chodník slávy

Město West Hollywood žádá o odstranění Trumpovy hvězdy z chodníku slávy

Všechny tyto nastoupené směry totiž dohromady posilují multipolárnost světové politiky, na což bude muset Evropa adekvátně reagovat, a to na základě svých vlastních a nikoli transatlantických zájmů. Například francouzský prezident Emmanuel Macron s tím nejspíš počítá, když takřka současně s ohlášením prvních výsledků kongresových voleb v USA znovu oživil svou ideu „skutečné evropské armády“, která by hájila evropské zájmy takřka „proti všem“.

Ostatně, Evropa to sice ještě neproklamuje nijak nahlas, ale svým nesouhlasem se sankcemi proti Íránu nebo s rozhodnutím USA odstoupit od dohody s Ruskem o raketách středního a krátkého doletu, už se svého multipolárního „dějinného okamžiku“ zkouší chopit.   

Svět se mění. Pomalu, ale jistě.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama