Na projekty vytváření nových pracovních míst a obnovu infrastruktury novému americkému prezidentovi slíbili 40 miliard dolarů a navrch oznámili, že během deseti let – v rámci největšího zbrojního obchodu v amerických dějinách – nakoupí produkci amerických zbrojovek celkem za 350 miliard.
Trump byl nadšený a začal za „svého“ korunního prince a faktického vládce půlnočního království Muhammada bin Salmána skoro až dýchat. I když musel vědět, že nic z toho nemusí být reálné, neboť s takovým „tempem“ rozdavačnosti by Saúdové rychle zamířili někam blízko k bankrotu, protože zas až tak bohatí přece jen nejsou. I u Saúdů ale znají úsloví o „slibu, kterým nezarmoutíš“. Naopak, proměníš ho v páku vlastní politiky.
A politika je začasté o představách a pákách, nikoli o skutečnosti. V nynější době, stále ještě pokračující krizi kolem zavražděného, rozřezaného, rozpuštěného a vypuštěného Džamála Chašúgdžího, se to ukazuje v plné nahotě. Zatímco Trump dává opakovaně najevo, že jeden zavražděný přece lukrativní zbrojní obchody jen tak nepřekazí, Washington Post připomíná, že „Saúdové zatím neuzavřeli jediný větší zbrojní obchod v době, kdy ve Washingtonu vládne Trump“. A co víc, američtí zbrojaři podle časopisu Fortune nepotvrzují ani Trumpovy teze o vytváření nových pracovních míst – prý nemůže být řeči o půl milionu nových zaměstnanců, maximálně tak o pěti stech. A to už je pořádný rozdíl: 500 000 nebo 500.
Přesto ministr zahraničí Mike Pompeo stále oddaluje vyhlášení protisaúdských sankcí. Prý bude na konečné rozhodnutí třeba počkat „ještě několik týdnů“. Možná během nich mají Saúdové „poslední šanci“ konečně začít „nakupovat“ nebo posílat miliardy, možná je to vše jen jakási politická setrvačnost. A proti ní stojí otázka: K čemu vlastně Amerika (nebo Západ obecně) Saúdy potřebuje?
Ano, sekají hlavy po pátečních modlitbách hned na náměstích před mešitou nebo shopping centrem. A sekají i ruce a nohy. A problémem není ani kamenování žen za cizoložství. To je často nejprve zašijí do pytle, než po nich přítomní muži začnou házet i několikakilové šutry. Než je ukamenují k smrti. To samé dělali i sunnitští džihádisté, které Saúdové sponzorovali v Sýrii. Tam už ale čelí nevyhnutelné porážce, a tak je Saúdové podle všeho vyvážejí jinam, pro příští použití. Podstata jejich režimu se tím ale nemění, stejně jako na realitě nic moc nemění slavnostní rozhodnutí povolit ženám v 21. století řídit auto.
Podle všeho se do určité míry přeceňuje i saúdský význam pro globální ropný trh. Jsou sice s to krátkodobě situaci ovlivňovat, ale opravdu jen krátkodobě. Království je bez peněz a poslední roky si do rozpočtu půjčuje miliardy, ať už normálně, ze zahraničí nebo od svých vlastních princů a oligarchů, které kvůli „nedobrovolným půjčkám“ ve výši několika set miliard dolarů nechal korunní princ koncem loňského roku věznit a mučit v luxusním rijádském Ritz-Carltonu. Jinými slovy, jakékoli manipulace s trhem se nemusí vyplatit Saúdům samotným.
Nesmyslná jsou také občasná poukazování na význam Saúdské Arábie v „globálním boji proti terorismu“. A to nejen proto, že za Islámským státem či Al Kajdou stojí zrovna různé saúdské „charity“. Vždyť o nekompetentnosti saúdských tajných služeb svědčí už jen celý ten „průšvih“ kolem vraždy Džamála Chašúgdžího: na jedné straně vše prasklo, na straně druhé na vraždu jediného muže museli vyslat čtrnáct speciálně cvičených agentů a patologa s motorovou pilou navrch.
Nedůvěryhodné jsou i teze o saúdském významu pro sunnitský svět, což se projevuje pozvolným rozpadem beztak nepříliš „akční“ Rady pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC) a naposledy třeba totálním krachem snah o vytvoření jakéhosi „arabského NATO“.
Zkostnatělému království, v němž se všechny významné funkce obsazují na základě pokrevní linie a nikoli schopností, chybí organizační kapacity i „soft power“, s níž by sunnitský svět okouzlilo. Místo toho se nabízí bizarní pohled na království beztak už přecpané americkými a jinými zbraněmi, pro jejichž využívání nemá ani dostatek vojáků. Svým poddaným zbraně svěřuje jen opravdu s obavami a žoldáci vše zachránit nemohou.
Určitým argumentem pro podporu Saúdů může být jejich ochota sbližovat se s Izraelem a společně se stavět rostoucímu regionálnímu vlivu Íránu. Nicméně po Chašúgdžího vraždě bude „stále těžší využívat Saúdy k prosazování jakékoli americké politiky na Blízkém východě“, shrnuje čínská agentura Sin-chua, což v Izraeli už pochopili.
V uplynulých dnech premiér Benjamin Netanjahu už vyjednával se sultánem Ománu, zatímco jeho ministři vedli rozhovory ve Spojených arabských emirátech a třeba ministryně sportu Miri Regevová tam navštívila i mešitu… Jinými slovy, každý je nahraditelný. Tím spíš, že Saúdové jsou pro USA i Západ jako spojenci ve skutečnosti bezcenní.
Saúdové si to podle všeho uvědomují rovněž a v nouzi nacházejí „přítele“, jímž je Rusko. Možná to může stratégy ve Washingtonu vystrašit, ale otázkou ve skutečnosti je, jestli náhodou nenastal ten pravý čas předat toho saúdského peška dál...
Tereza Spencerová
