KOMENTÁŘ KAROLINY STONJEKOVÉ: 54 % pro brexit, Thomasův teorém a přání otcem myšlenky

Thomasův teorém… Jedna z nejznámějších sociologických teorií, která praví, že není až tak důležité, co se reálně děje, jako to, jak si lidé děje interpretují a jak na základě této interpretace následně jednají. Tuto teorii určitě dobře znají i česká média…
Boris Johnson
Boris Johnson
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Jen tak je možné si vysvětlit fakt, že českou veřejnou diskusí i nadále jedou historky o tom, jak by si Britové rádi rozmysleli své „unáhlené“ hlasování v referendu, které bylo „určitě ovlivněno Ruskem“. Vždyť přece není možné vůbec připustit, že Britové věděli naprosto přesně, o čem hlasují a že s odstupem času nemají žádný důvod jakkoli to měnit! Jenže ať se čeká média snaží s Thomasovým teorémem pracovat sebelépe, jejich snahu staví do docela jiného světla dvě události, k nimž mezitím v ostrovním království došlo. No… nebo možná dvě a půl…!

Tou první byly bezesporu květnové volby do Evropského parlamentu. Kdyby mělo být pravdou, že Britové berou referendovou zpátečku, těžko by se mohlo stát, že jako první na pásce skončila Brexit Party, vedená Nigelem Faragem. Mužem, kterého můžeme bez nadsázky nazvat duchovním otcem brexitu. A nebylo to vítězství jen tak ledajaké. Strana získala 32 % hlasů, což jí v přepočtu vyneslo 29 mandátů. S Brexit Party dokonce Farage zaznamenal ještě větší volební vítězství než jakého dosáhl v minulých volbách do EP s UKIPem, kdy získal necelých 27 % hlasů a 24 mandátů. Za zmínku stojí i to, že výsledek, kterého Brexit Party dosáhla, byl v zásadě totožný s tím, jaké vyhlídky straně dávaly předvolební průzkumy. Takže zatímco v případě samotného brexitu se průzkumy příliš netrefily (a nemá smysl spekulovat, zda záměrně, či nikoli), v případě Farageova uskupení byly naprosto přesné.

Druhou podstatnou událostí byl odchod premiérky Theresy Mayové, ohlášený ještě během eurovoleb a naplněný jen o několik dní později. Po celou dobu, kdy Mayová vedla s představiteli Evropské unie jednání o vystoupení, ukazovaly se dvě základní slabiny. Jednak fatální rozštěpení její domácí konzervativní strany (potácející se mezi fundamentálním ANO odchodu a pragmatickým setrváním), za druhé především samotný postoj premiérky. Mayová se netajila tím, že by si přála v EU zůstat, takže byla v těžké situaci, když byla nucena vyjednávat něco, s čím de facto sama hluboce nesouhlasila. V dost podobné pozici by ostatně byl i její potenciální nástupce, Jeremy Hunt. Členové konzervativní strany ale nakonec dali jasně najevo, že lavírování už bylo dost a zvolili si do svého čela Borise Johnsona, čímž proevropským médiím a komentátorům přivodili stavy blížící se infarktu myokardu.

Zásadní rozdíl v přístupu Mayové a Johnsona se ukázal záhy. Zatímco prvně zmiňovaná se řídila heslem „i špatná dohoda je lepší než žádná“, druhý zmiňovaný jasně zaujal přístup právě opačný: „než špatná dohoda, to raději žádná“. Zatímco s Mayovou by byl i říjnový termín odchodu Británie z EU stále poněkud nejistý, s Johnsonem vše napovídá tomu, že poslední říjnové dny letošního roku skutečně budou i posledními dny Britů v Evropské unii. Svědčí o tom ostatně také dopis, který premiér rozeslal vládním zaměstnancům. V něm jim sděluje, že příprava země na odchod bez dohody je aktuálně naprostou prioritou. A dodal ještě informaci, která (zvlášť v létě) žádného zaměstnance dvakrát nepotěší – že do data odchodu z EU si nikdo nemůže brát dovolenou.

Úspěch Farage i nástup Johnsona jsou tedy dva podstatné momenty svědčící o tom, že Britové si za svým rozhodnutím nadále stojí, jakkoli z našich médií často slýcháme pravý opak. Možná se ale ptáte, kde je ta „půltá“ událost, o které jsme mluvili hned v úvodu. Nuže, tady je: podle aktuálního průzkumu společnosti ComRes pro britský deník the Telegraph má Johnson podporu 54 % Britů k tomu, aby z EU odešel za každou cenu – dokonce i kdyby to mělo znamenat, že obejde britský parlament.

Jestli tedy samotné události v Británii v posledních týdnech a měsících něco ukázaly, pak to, jak velký může být rozdíl mezi tím, co se reálně děje a tím, jak jsou tyto děje následně interpretovány v médiích. Vlastně by se dalo říci, že je to docela hezký příklad toho, jak média namísto, aby o realitě informovala, mají tendenci realitu sama vytvářet. Můžeme tomu říkat Thomasův teorém naruby. Anebo to můžeme hezky česky shrnout úslovím „přání otcem myšlenky“.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Reklama
Reklama