KOMENTÁŘ KAROLINY STONJEKOVÉ: Johnson, Corbyn a pár facek aneb Lekce pro všechny „demokraty“

Nechci příliš používat termín „druhé referendum“ o brexitu. Protože tenhle termín navozuje dojem, jako by nějaké druhé referendum bylo bývalo potřeba. Jenže nebylo! Voliči se v červnu 2016 vyjádřili naprosto jasně. Přesto ale parlamentní volby ve Velké Británii, již třetí během posledních pěti let, v zásadě takovým druhým referendem byly. A voliči v něm vyslali jasný vzkaz: názor jsme nezměnili, stojíme si za ním a z našeho rozhodnutí si nikdo trhací kalendář dělat nebude. Kdo tohle nepochopil, pohořel…
Boris Johnson
Boris Johnson
foto repro youtube Telegraph

reklama

„Šaškův“ triumf!

Boris Johnson… podceňovaný, vysmívaný, zesměšňovaný. Jen si vzpomeňme, kolik politiků, novinářů a komentátorů po celé Evropě si ho dobíralo proto, že po brexitu údajně nevěděl, kam dál, a tak prý stáhl ocas mezi nohy a utekl. Právě na tomto politikovi, který svou vizáží úplně nezapadá do ukázkové škatulky, jak by měl vypadat konzervativní politik, se demonstrovala unáhlenost a špatnost britského rozhodnutí, opustit Unii. Paradoxem ovšem je, že přesně tento vysmívaný šašek se dnes dočkal svého triumfu. Ano, bude to on, kdo nakonec vyvede ostrovní království z Evropské unie, aniž by přitom musel přeskakovat klacky, které mu pod nohy házela opozice (i část vlastní strany). A ano, je to on, kdo dokázal konzervativce dovést k největšímu vítězství od dob Margaret Thatcher. Smích Johnsonových odpůrců vystřídal dnes ráno zvuk mnohem krásnější – hrobové ticho.                           

S Corbynem po rudé už néééé!

Winston Churchill říkávál: „Kdo není socialistou ve dvaceti, nemá srdce. Kdo jím ale zůstane i po čtyřicítce, nemá rozum.“ Pokud bychom to vzali doslova, pak voliči ve včerejších volbách dali jednoznačně najevo, že oni rozum mají. A že rudá politika Jeremy Corbyna, nejlevicovějšího vůdce labouristů za poslední dobu, v nich nevzbuzuje ani tak naději, jako spíš hrůzu. Program, s nímž se labouristé ucházeli o hlasy voličů, přitom sám lídr označoval jako nejradikálnější a nejambicióznější plán na proměnu Spojeného království za poslední roky. Ve skutečnosti ale šlo hlavně o kombinaci znárodňování (například části telekomunikační společnosti BT, návrat železnice a poštovních služeb do rukou státu) a nezřízeného utrácení (za zelenou politiku, za sociální programy, či zrušení úsporných opatření vlády). Kromě toho labouristé slibovali i novou dohodu s Evropskou unií, kterou by voliči mohli znovu posvětit v referendu – včetně možnosti, odchod z EU úplně odmítnout. Fakticky tedy slibovali jakýsi reparát a pokračování současné agónie, která už po třech letech handrkování vyčerpala i ty, kteří byli v principu proti brexitu. A byl to právě tento reparát, který nakonec připravil Corbynově straně nejhorší výsledek od roku 1935. Rudý Jeremy totiž nepochopil, že mezi jeho voliči není zdaleka tolik podporovatelů setrvání v EU, jako mezi poslanci labouristické strany. Takže o žádný reparát tu nikdo nestál!

…a pár facek

Řekněme to na rovinu: britské parlamentní volby byly rozhodně fackou všem, kteří demokracii berou jen do té míry, do jaké vítězí jejich kandidát nebo jejich politický názor. Kteří demokratické referendum a demokratickou vůli voličů respektují jen tehdy, když se jim to hodí – a pokud se jim to nehodí, nechali by klidně hlasovat znovu, znovu a znovu, dokud nebude dosaženo toho „správného“ výsledku. V neposlední řadě pak dostali facku ti, kteří neustále dávali přednost svým přáním před realitou, a proto tvrdili, že Britové si své rozhodnutí už rozmysleli a dnes by o brexitu hlasovali jinak. Snad si všichni tihle „demokraté“ zapíší onu britskou lekci důkladně za uši.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

reklama

reklama