Je to smutné, ale zachovat si po smrti známé osobnosti dekorum některým lidem jaksi nejde. Nejde těm, kteří nechápou, že odchod ze světa není spouštěč k tomu, aby na sociální sítě či do médií říkali špínu, kterou by za života dané osoby nikdy nevypustili z úst. Těm, kteří mají pocit, že úmrtí je důvodem ke spuštění laviny planého moralizování s odstupem desetiletí. Těm, kteří si ze záhadného důvodu myslí, že smrt je soutěž o to, kdo byl morálnější, neposkvrněnější a liliově bělejší. Jako by na tom u umělce záleželo…
Slovo umělec vychází ze slova umět. Pokud tedy posuzuji nějakého umělce, je důležité jednak to, že něco umí a za druhé to, zda mě jeho um nějakým způsobem oslovuje. Uvedeme si to na příkladu: osobně nemám ani trochu ráda herečku Lídu Baarovou. Ale důvod, proč ji nemám ráda, není ten, že spala s Goebbelsem nebo že díky smrtícímu koktejlu ctižádosti a naivity jistou dobu souzněla s nacisty. Důvod je ten, že mě osobně zkrátka její herecký projev zcela neoslovuje. Naopak jsem vždycky nesmírně milovala herecký projev Čeňka Šlégla, u kterého mi zase houby s octem záleželo na tom, že byl členem Vlajky nebo že vystupoval v propagandistických rozhlasových skečích (což činil zcela pragmaticky, aby ochránil vlastní rodinu). Důvod, proč zbožňuju herecké umění Jiřiny Štěpničkové, není v tom, že si nechávala operovat zdravé koleno, aby nemusela hrát v německých filmech, ani to, že ji po válce perzekvoval komunistický režim. Zbožnuju ji proto, že to zkrátka byla Herečka s velkým „H“. Rovněž je mi jedno, s kolika prezidenty se už za svůj život vyfotila (a ještě vyfotí) Jiřina Bohdalová, protože pro mě osobně jednoznačně patří naší k herecké špičce. Zrovna tak mi nic nebrání smát se replikám, které ve filmu Na samotě u lesa říká Zdeněk Svěrák, přestože s jeho politickými názory jinak absolutně nesouhlasím.
Stručně řečeno, nepožaduji po umělcích, aby to byli neposkvrnění andělé morální ctnosti, ani aby měli totožné politické názory, jako mám já. Protože s produktem, který oni vytvářejí a který já jako divák konzumuji, umělcova morálnost, nemorálnost či politický postoj nijak nesouvisí!
Bohužel ale žijeme v době, kdy se jistá část společnosti permanentně snaží hledat neposkvrněné morální ikony, jakési světlonoše, kteří nám budou ukazovat cestu temnotou (domnělého) nemorálna. Od každého, kdo se ve veřejném prostoru pohybuje, se pak nemilosrdně vyžaduje, aby takovým světlonošem byl. A běda, jakmile jím není. Tím se vracíme na začátek ke Karlu Gottovi, protože jediný důvod, proč se proti němu po smrti vzedmula vlna celkem nechutných ataků, byl ten, že on tuhle hru na světlonoše prostě nikdy nehrál. Na rozdíl od jiných. Škraloup v podobě Anticharty nepotřeboval kompenzovat tím, že by někoho poučoval a hrál si na arbitra morálky – na rozdíl od jiných, kteří Antichartu také podepsali. Nikdy se neuchýlil k tomu, že by o Češích povýšeně prohlašoval, že jsou malí, hloupí a do sebe zahledění či něco podobného – tak, jak to dělaly a dělají jiné známé osobnosti. Gott dělal jediné – zpíval!
Pravda je totiž taková, že většina lidí vůbec nepotřebuje zpěváka k tomu, aby hrál roli nějakého morálního majáku. A už vůbec ho nepotřebují k tomu, aby nad nimi ohrnoval nos a kritizoval společnost za to, že si někoho špatně zvolila nebo že zastává postoje, které nejsou dostatečně „IN“. Většina lidí potřebuje zpěváka k tomu, aby dělal to, co dělat má – tedy zpíval. Herce k tomu, aby hrál a režiséra k tomu, aby režíroval filmy, na které se dá koukat. Co je správné nebo nesprávné, morální či nemorální, si je už každý dospělý a svéprávný člověk schopen určit sám – a žádný barometr v podobě celebrit k tomu ani v nejmenším nepotřebuje.
Navíc těžko říct, podle jakých kritérií by se ty bájné morální majáky měly vybírat, když jsme byli svědky toho, že ve „zkoušce Gottem“ nejeden takový morální maják celkem zásadně selhal…
Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.
