KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Libyjský maršál Haftár by migraci do Evropy asi zastavil, ale…

Legitimní libyjská vláda nemá reálnou moc, armáda „povstaleckého“ maršála Haftára má moc, širokou vnější podporu, ale nikoli legitimitu. Libye se dál motá v bludném kruhu.
 Vůdce Libyjské národní armády (LNA) maršál Haftár
Vůdce Libyjské národní armády (LNA) maršál Haftár

reklama

V sicilském Palermu skončila mezinárodní konference, která měla hledat nové cesty k opětovnému sjednocení Libye, a následně třeba i ke stabilizaci státu, který západní intervence před sedmi lety „zdemokratizovala“ až na prosté trosky.

To vše je totiž prvotní podmínkou pro řešení problému, který Evropu zajímá nejvíc – jak opravit Libyi, kterou jsme sami pomáhali rozbít, aby přes ni na náš kontinent už neproudily davy migrantů.

Konferenci pořádala Itálie a měla k tomu součinnost Francie, neboť pro obě země je migrace už takřka existenciálním problémem. Nicméně sama akce prokázala, jaký význam shodě této otázce přikládá „svět“. Donald Trump s Vladimirem Putinem byli společně v Paříži, jen kousek od Palerma, ale rozletěli se po svých záležitostech, aniž by se o řešení libyjské krize vůbec nějak zmínili.

Rozhodne (znovu) geopolitika

Nebo libyjský maršál Chalífa Haftár - kontroluje ropný libyjský východ a fakticky rozpoutal nynější fázi tamního ozbrojeného konfliktu, když s podporou pestré koalice Egypta, Spojených arabských emirátů, Ruska či Alžírska vytáhl proti Západem podporované islamistické vládě v Tripolisu. V Palermu se zjevil až den po zahájení, nejspíš jen proto, aby oznámil, že ho sama konference nezajímá a že chce – jako správný vítěz -- v zákulisí jednat jen s vybranými státy.

Odmítl například Katar nebo Turky; prý financují libyjské islamisty i tamní oddíly Al Kajdy, Muslimské bratrstvo a tak… Nutno podotknout, že krátce předtím zaletěl do Moskvy, která se v posledních dvou letech stává jeho druhým domovem, a ladil noty nejen s ministrem obrany Sergejem Šojgu, ale i s Jevgenijem Prigožinem, šéfem ruské soukromé žoldnéřské Wagnerovy armády, jemuž se v západních médiích přezdívá Putinův kuchař.

Takže Putin v Palermu sice nebyl, ale jako kdyby ano.

Různých ozbrojených sil, zapojených do libyjské války, je mnoho. Nicméně hlavní směry určují dvě kvazivládní formace, které soupeří o kontrolu nad celou rozbitou zemí. Převahu má aktuálně „Sněmovna reprezentantů", která sídlí v Tobrúku a má podporu Haftárovy „Libyjské národní armády". Proti ní na západě země stojí tripoliská Vláda národní dohody (GNA), která vzešla z dohod pod patronátem OSN.

Mezi nimi osciluje i tzv. Vláda národní spásy, která se ale zčásti přidala na stranu zklidněných islamistů z GNC, zatímco zbytek zůstal věrný radikálnímu džihádu.

Je příznačné, že se islamisté z Tripolisu naučili žít s absurdními hesly NATO o „demokratizaci“, a současně přitom přihlížet, jak zemi zaplavuje islamistický chaos. Vzepřel se právě sekulární „protistátní“ Haftár. Pokud by bylo jen na něm a jeho armádě, „občanská válka“ v Libyi by už skončila. Jeho vítězstvím, po němž by podle všeho následovala nějaká forma sekulární diktatury.

Pro současný Blízký východ nebo sever Afriky je to vcelku příhodná kombinace. Nicméně ďábel se skrývá mimo Libyi, konkrétně v geopolitice, která upřednostňuje své vlastní zájmy nad zájmy Libyjců.

Nula od nuly pošla a šance se chopila Itálie

Třeba Emmanuel Macron už letos na jaře uspořádal – bez Italů – svůj vlastní „libyjský summit“, na němž se obě hlavní válčící strany v principu dohodly, že uspořádají „důvěryhodné a mírové“ volby, a to do letošního 10. prosince.

V praxi samozřejmě "skutek utek", ale smyslem akce bylo jen povýšit statut maršála Haftára z jeho reálné pozice sice významného, ale přesto stále „jen“ warlorda, na politickou osobnost vyčnívající možná rovnou nad Západem a OSN uznávanou vládou v Tripolisu. A GNA proto sice tehdy na volby kývla, ale fakticky „uznat“ Haftára ani nemohla, když proti ní dál bojuje.

Nula od nuly tehdy pošla, a nyní se v Palermu své šance chopila Itálie, aby z francouzských rukou vyrvala titul hlavního evropského mírotvůrce. Je mimochodem ironií osudu, že zrovna Francie s Itálií, tedy dvě země s krvavou koloniální minulostí obzvláště na severu Afriky, se znovu snaží v oblasti prosazovat.

Lze totiž předpokládat, že Libyjci sice po agresi NATO a USA ztratili mnohé, ale historickou paměť nikoli.     

Donald Trump

KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Sankce USA proti Íránu. Nejtvrdší nebo jen natvrdlé?

Předpokládalo se, že Palermo nyní dohodě o volbách napomůže, byť byl jejich termín odsunut na přece jen realističtější termín - jaro příštího roku. Potíž je ale v tom, že shodu znovu provází formulace „v principu“. A nic se v tomto směru nejspíš nezmění, dokud bude v praxi „ilegální“ maršál Haftár vnějšími silami stavěn nad „legální“ vládu v Tripolisu – Rusko i Francie mu dodávají zbraně i „vojenské poradce“, Egypt vojenskou asistenci, Emiráty posílají letadla a peníze, ale Tripolis to vše přetrumfne, protože má na vládnutí „glejt“.

Haftár tedy bez většího nadšení slíbil, že až „do voleb“ na Tripolis nepotáhne a nechá tak mezinárodně uznávanou GNA žít, ale jako výsledek celé konference je takové udržení statusu quo žalostně málo.

Klíče od „Pevnosti Evropa“

Pro Rusko, Francii a další členy jejich „koalice“ je maršál Haftár zosobněním pevné a navíc sekulární ruky, která je s to Libyi vyvést z chaosu, porazit neustále se množící buňky Islámského státu nebo Al Kajdy, a v neposlední řadě vpustit ruské a francouzské (a další) koncerny na bohatá libyjská ropná pole.

Z hlediska Francie nebo Itálie je to navíc postava, která jim může - vcelku levně a snadno, jen výměnou za politickou a vojenskou podporu - pomoci se zablokováním migrační vlny ze subsaharské Afriky, a s naplněním vizí o Pevnosti Evropě. Otázkou zůstává, jak chtějí Haftára prosadit - opravdu počítají výhledově s volbami, které v případě potřeby „cinknou“, nebo by ve finále nevadilo ani svržení tripoliské GNA?   

Zájmu stabilizace by za takto rozdaných karet samozřejmě prospělo, kdyby Západ i OSN uznaly realitu a přestaly akceptovat „svou“ GNA v Tripolisu právě ve prospěch Haftára. Vždyť GNA není s to kontrolovat ani hlavní město a platí si na svou ochranu i z evropských peněz různé džihádistické oddíly, proslulé svou brutalitou a obchodováním s otroky. Taková „změna loajality“ by ale ze všeho nejdřív znovu vyvolala nutnost uznat veřejně chybu.

Nebo rovnou přiznat hloupost. A nepříjemné otázky typu Proč si vlastně Západ do čela „zdemokratizované“ Libye dosadil „jakési“ islamisty? A čeho že rozbitím země vlastně dosáhl? Zkrátka, kde udělali naši soudruzi chybu?

Na takové odpovědi nejsou stále ještě politici připraveni.  

Migrační vlna bude tedy do Evropy, pro nejbližší budoucnost, směřovat dál.

 

Tereza Spencerová

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama