KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Bída evropské matematiky

Vítězný tým USA na matematické olympiádě roku 2015
Vítězný tým USA na matematické olympiádě roku 2015

reklama

Matematika, nejabstraktnější jazyk přírody, je jedním z mála oborů, ve kterém lze srovnávat znalosti žáků a studentů napříč planetou. Šanci mají i chudší národy světa, protože k výuce matematiky není potřeba příliš drahého vybavení, dokonce ani počítačů (s výjimkou určitých numerických algoritmů, které se beztak učí až na vysokých školách technického směru). Papír, tužka, pravítko, kružítko, učebnice a hlavně mozek – to je základní výbava adeptů matematiky už od časů Řeka Euklida.

Evropa bývala jednou z kolébek matematiky a ještě na přelomu století měla evropská mládež solidní světové výsledky. Platilo to jak pro velké statistické srovnání pomocí PISA testů, tak i pro mezinárodní matematické olympiády. To se však radikálně změnilo. Nejlepších hodnot dnes dosahují východoasijské státy jako Čína, Vietnam a Jižní Korea; v olympiádě se ještě drží nahoře i Spojené státy americké, ale jejich reprezentační týmy mají také vysoký podíl Asiatů.

Česká republika bohužel během poslední generace nabrala strmý kurz dolů a není v tom osamocena. Propad matematických znalostí je vidět v řadě evropských států: v Nizozemsku, Německu, Švédsku, na Islandu apod. Přitom se týká jak průměrných znalostí měřených pomocí skóre PISA, tak i kvalit těch nejlepších studentů, kteří soutěží v mezinárodní matematické olympiádě. Nějak se stalo, že velmi bohaté a vyspělé státy zaujímají v matematice politováníhodné světové postavení. Pro zajímavost: dánská delegace skončila v posledních pěti ročnících matematické olympiády na 69., 80., 65., 58. a 48. místě, daleko předběhnutá delegacemi Alžírska, Íránu, Thajska, Bulharska, Moldávie a Bangladéše. Řada dalších západoevropských zemí je na tom podobně.

Jakto, že je, potažmo nás - protože my se také nemáme čím chlubit – takový vývoj vůbec netrápí? Kdybychom propadli někam do poloviny světového žebříčku v jiných parametrech života, třeba v bohatství na osobu, v dětské úmrtnosti nebo v průměrném věku dožití, asi by to byl pořádný otřes pro naše sebevědomí. (I když nutno říci, že jeden takový parametr mě napadá: délka stavebního řízení, ve kterém hraje ČR stejnou ligu jako Čad.) A Dánové či Norové, zvyklí zabírat ve světových srovnáních jen ty nejvyšší příčky, by správně měli úplně šílet, co že se to s nimi děje, když neudrží krok s rozvojovými státy.

Nemohou se – nemůžeme se! – přitom ani vymlouvat na velikosti našich zemí. Je sice pravda, že obří státy jako Čína a USA mají větší množství nadějných studentů, ze kterých mohou vybírat reprezentanty pro světovou olympiádu, to ano. Ale přesto se mezi dvacítkou nejlepších na matematických olympiádách běžně umisťují i menší státy jako Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko či Tchajwan. Něco je shnilého v Království dánském, Republice české, Spolkové republice německé a v dalších zemích, které takové úspěchy nesklízejí a spokojují se s průměrností.

Dvacáté první století mělo být podle představ století dvacátého novým zlatým věkem vědy a techniky, počítačů, robotů, letů do vesmíru, umělé inteligence. Ono také asi nejspíše bude, ale otázka je, nakolik k tomu přispějí Evropané. Bez dobrých znalostí matematiky by se také mohlo stát, že někdy za třicet let jen budeme přihlížet tomu, co dokážou jiné národy uskutečnit. A možná jednoho dne, třeba na konci století, ani nedokážeme pochopit fungování produktů, které si od nich budeme kupovat; budou pro nás stejnou černou skříňkou, jakou byl fotoaparát pro domorodce z papuánského pralesa.

Jenže ti domorodci byli nevzdělaní, protože nikdy žádný školní systém neměli. My jej stále ještě máme a za našich předků dával dobré výsledky. Rozhodně lepší než dnes. To nejspíš znamená, že změny, které jsme v něm udělali, a kterým rádi říkáme „pokrok“, byly spíše k horšímu.

Viděl jsem kdysi jednu fotku z americké vojenské základny v Iráku. Na hrubé betonové zdi vítal návštěvníky nápis COMPLACENCY KILLS, v překladu „pocit sebeuspokojení zabíjí“. Platí to nejen v Iráku a nejen ve válce. Zhoršené výsledky našich studentů v matematice ukazují, že jsme usnuli na vavřínech. Jak asi bude vypadat probuzení?

 

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 a Krvavé levandule.

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

reklama

reklama