KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Bída evropské matematiky

Vítězný tým USA na matematické olympiádě roku 2015
Vítězný tým USA na matematické olympiádě roku 2015
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Matematika, nejabstraktnější jazyk přírody, je jedním z mála oborů, ve kterém lze srovnávat znalosti žáků a studentů napříč planetou. Šanci mají i chudší národy světa, protože k výuce matematiky není potřeba příliš drahého vybavení, dokonce ani počítačů (s výjimkou určitých numerických algoritmů, které se beztak učí až na vysokých školách technického směru). Papír, tužka, pravítko, kružítko, učebnice a hlavně mozek – to je základní výbava adeptů matematiky už od časů Řeka Euklida.

Evropa bývala jednou z kolébek matematiky a ještě na přelomu století měla evropská mládež solidní světové výsledky. Platilo to jak pro velké statistické srovnání pomocí PISA testů, tak i pro mezinárodní matematické olympiády. To se však radikálně změnilo. Nejlepších hodnot dnes dosahují východoasijské státy jako Čína, Vietnam a Jižní Korea; v olympiádě se ještě drží nahoře i Spojené státy americké, ale jejich reprezentační týmy mají také vysoký podíl Asiatů.

Česká republika bohužel během poslední generace nabrala strmý kurz dolů a není v tom osamocena. Propad matematických znalostí je vidět v řadě evropských států: v Nizozemsku, Německu, Švédsku, na Islandu apod. Přitom se týká jak průměrných znalostí měřených pomocí skóre PISA, tak i kvalit těch nejlepších studentů, kteří soutěží v mezinárodní matematické olympiádě. Nějak se stalo, že velmi bohaté a vyspělé státy zaujímají v matematice politováníhodné světové postavení. Pro zajímavost: dánská delegace skončila v posledních pěti ročnících matematické olympiády na 69., 80., 65., 58. a 48. místě, daleko předběhnutá delegacemi Alžírska, Íránu, Thajska, Bulharska, Moldávie a Bangladéše. Řada dalších západoevropských zemí je na tom podobně.

Jakto, že je, potažmo nás - protože my se také nemáme čím chlubit – takový vývoj vůbec netrápí? Kdybychom propadli někam do poloviny světového žebříčku v jiných parametrech života, třeba v bohatství na osobu, v dětské úmrtnosti nebo v průměrném věku dožití, asi by to byl pořádný otřes pro naše sebevědomí. (I když nutno říci, že jeden takový parametr mě napadá: délka stavebního řízení, ve kterém hraje ČR stejnou ligu jako Čad.) A Dánové či Norové, zvyklí zabírat ve světových srovnáních jen ty nejvyšší příčky, by správně měli úplně šílet, co že se to s nimi děje, když neudrží krok s rozvojovými státy.

Nemohou se – nemůžeme se! – přitom ani vymlouvat na velikosti našich zemí. Je sice pravda, že obří státy jako Čína a USA mají větší množství nadějných studentů, ze kterých mohou vybírat reprezentanty pro světovou olympiádu, to ano. Ale přesto se mezi dvacítkou nejlepších na matematických olympiádách běžně umisťují i menší státy jako Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko či Tchajwan. Něco je shnilého v Království dánském, Republice české, Spolkové republice německé a v dalších zemích, které takové úspěchy nesklízejí a spokojují se s průměrností.

Dvacáté první století mělo být podle představ století dvacátého novým zlatým věkem vědy a techniky, počítačů, robotů, letů do vesmíru, umělé inteligence. Ono také asi nejspíše bude, ale otázka je, nakolik k tomu přispějí Evropané. Bez dobrých znalostí matematiky by se také mohlo stát, že někdy za třicet let jen budeme přihlížet tomu, co dokážou jiné národy uskutečnit. A možná jednoho dne, třeba na konci století, ani nedokážeme pochopit fungování produktů, které si od nich budeme kupovat; budou pro nás stejnou černou skříňkou, jakou byl fotoaparát pro domorodce z papuánského pralesa.

Jenže ti domorodci byli nevzdělaní, protože nikdy žádný školní systém neměli. My jej stále ještě máme a za našich předků dával dobré výsledky. Rozhodně lepší než dnes. To nejspíš znamená, že změny, které jsme v něm udělali, a kterým rádi říkáme „pokrok“, byly spíše k horšímu.

Viděl jsem kdysi jednu fotku z americké vojenské základny v Iráku. Na hrubé betonové zdi vítal návštěvníky nápis COMPLACENCY KILLS, v překladu „pocit sebeuspokojení zabíjí“. Platí to nejen v Iráku a nejen ve válce. Zhoršené výsledky našich studentů v matematice ukazují, že jsme usnuli na vavřínech. Jak asi bude vypadat probuzení?

 

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 a Krvavé levandule.

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Reklama
Reklama