Oficiální prohlášení po summitu znějí tradičně suše, ale ve skutečnosti lze celou akci hodnotit jako průlom. Německo s Francií se totiž očividně „trhly“ od USA, už žádné „Asad musí jít“, jak tradičně zaznívalo na ženevské platformě rozhovorů. Místo toho se přidávají k astanskému procesu pod vedením Ruska, Turecka a Íránu, a tvář, kterou nasadili před sedmi lety, když válka o Sýrii propukala, si zachovávají už jen opakováním požadavku na změnu syrské ústavy a vypsání svobodných voleb. I když…
Současný obrat vývoje „kolem Sýrie“ nicméně nenastal v Istanbulu. První známky přinesl už přelom září a října, kdy se bahrajnský ministr zahraničí na půdě Valného shromáždění OSN vřele objímal se svým syrským kolegou. Bahrajn je nefalšovaný „zadní dvorek“ Saúdské Arábie, která po sedm let financovala ISIS a další teroristické skupiny v boji proti Asadovu režimu. Bahrajn ale zničehonic zahovořil o přátelství s „bratrským arabským národem“ Sýrie a zdůraznil, že „syrská vláda je vládou Sýrie, řídí Sýrii. Spolupracujeme se státy, s nimiž nemusíme souhlasit, a nespolupracujeme s těmi, kdo chtějí tyto státy zničit.“ Už tehdy bylo jasné, že se „něco děje“.
Mezitím už si svou návštěvu v Damašku odbyl zástupce dalšího sponzora džihádu, Spojených arabských emirátů, a Bašár Asad – během války vůbec poprvé – poskytl rozhovor deníku z oblasti Perského zálivu, kuvajtskému Al Šahíd. „Co se týče arabských zemí, panuje mezi námi velké porozumění,“ prohlásil mimo jiné. „A mnohé země plánují opětovné otevření svých ambasád v Damašku. Západní a arabské delegace už začaly jezdit do Sýrie, aby připravily návrat, ať už diplomatický, ekonomický nebo průmyslový,“ doplnil Asad. Kuvajtský list pro změnu vychválil Asadovu „obranu svého lidu“ a v jedné z tamních televizí dokonce zazněla výzva, aby se lidé přestali dívat na „kanály, které o Sýrii lžou“, protože v Damašku je bezpečno, a každý by si tam prý měl zajet, aby se o tom přesvědčil sám…
V Sýrii mezitím obnovily činnost místní firmy s kuvajtským, emirátským, jordánským či egyptským kapitálem. Současně byl otevřen pohraniční přechod s Izraelem anektovanými Golanskými výšinami a provoz se po letech obnovil i na hlavním pohraničním přechodu do Jordánska, přičemž v Damašku už brzy čekají vysokou delegaci z Jordánska, která mimo jiné opět otevře své velvyslanectví v syrské metropoli – s „unaveným“ souhlasem nejen Perského zálivu, ale i Západu.
Takový obrat má zásadní význam, obzvláště v případě země, která před sedmi lety poskytla své území jako nástupiště pro džihád. A do Damašku na oficiální návštěvu přijel i irácký ministr zahraničí. Řeč nebyla jen o opětovném otevření pohraničních přechodů mezi oběma zeměmi, ale podle dostupných zpráv už se mluvilo také o syrském návratu do Ligy arabských států. Saúdové, donedávna nekorunovaní vládci této regionální organizace, totiž podle všeho už ztratili zájem o další válčení v Sýrii a prý dokonce už přestali i s financováním džihádu… Ostatně, mají teď svých problémů víc než dost.
Je očividné, že Damašek takový politický obrat vítá, i když v podobném duchu, v němž se Vietnamci dívají na Američany: „Odpouštíme, ale nezapomínáme.“
Důležité je, že Perský záliv, hlavní finanční síla za džihádem a politikou „změny režimu“ v Sýrii, mění postoje bez ohledu na to, že nejsou splněny především americké a izraelské požadavky na odchod íránských jednotek ze Sýrie. Šíitské oddíly – ať už afghánské, pákistánské nebo irácké – sice z tamního bojiště už odcházejí, nicméně íránské síly se sice přeskupují, ale zůstávají. Znovu se tak potvrzuje, že vazby mezi Sýrií a Íránem jsou dlouhodobé a mnohem pevnější, než aby se daly zrušit politickým nátlakem nebo prostě „koupit“ za sliby investic do rekonstrukce země.
Ve výsledku tak nyní Turecko získává víc času na to, aby „srovnalo“ džihád v Idlíbu. Džihádisté v čele s Al Kajdou zatím podle všeho stále nevěří, že by jejich boj skončil a že jim už nikdo „z venku“ nebude dodávat zbraně a peníze. Dříve či později ale pochopí, že je jejich osud zpečetěn. Podobné úvahy padnou i na příslušníky levicových kurdských Lidových obranných jednotek, které až dosud získávaly podporu z USA. Jakmile ale syrská armáda – znovu, dříve či později -- „projde“ zpacifikovaným Idlíbem, ocitne se před kurdskou Hásakou a tím jen zvýrazní otazník, jak dlouho budou v Sýrii američtí vojáci. Čili, jak dlouho se o ně budou moci Kurdové opírat a bojkotovat rozhovory s Damaškem.
Berlín s Paříží se tedy za situace, kterou by někdo mohl označit i za „prohranou“, nyní přidaly k Rusku, Turecku a Íránu a tím vlastně i Sýrii. Není přitom třeba přeceňovat volání po „svobodných volbách“, protože je to ze všeho nejvíc jen „trik“ určený pro západní veřejnost -- ve skutečnosti jsou totiž volby tím posledním, co by si Západ měl přát. V jakýchkoli volbách totiž kandidáti Západem či Saúdy podporované exilové opozice, která sedm let podporovala džihádistickou válku, dopadnou špatně. Někde v rozsahu statistické chyby, a příliš to nevylepší ani možnost, že by mohli volit i syrští migranti na Západě. Především proto Západ stále volá po „ústavních změnách“, které by „našim“ exilovým Syřanům rovnou – a bez voleb -- zajistily místa v čele syrského státu. Damašek to, podle očekávání, odmítá, takže je k tomuto cíli stále dost daleko.
Poslední týdny vnesly do vývoje syrské války zásadní obrat, otázky však zůstávají. Třeba kdy tedy v Sýrii konečně zavládne mír. A pokud zavládne, jak bude vlastně vypadat?
Tereza Spencerová
