Nabízí se srovnání s udavači dob minulých, ať jde o služebníky protektorátu nebo komunistického režimu (byť většina novodobých úderníků ty časy nezažila, ostatně jako já). Svět jde dopředu a kupředu se posunuli i uvědomělí bojovníci za pravdu a lásku. Zatímco v minulosti se toliko ke svým činům nehlásili (možná že někteří z nich svého jednání zpětně i litují, těžko říci), tak novodobí práskači, ne nepodobní těm minulým, jsou na své bonzáctví náležitě hrdi a svými činy a „úlovky“ sveřepě chlubí (na profilech sociáních sítí).
To přece každý rozumný člověk uzná. Ironií potom je, že novodobí svazáci svoji práci berou za záslužnou a odhaduji, že většina z nich jen při matném zaslechnutí slov jako komunismus, komunista nebo Rusko chytá osypky a musí si pustit Ódu na radost.
Pomohu si slovy jedné z mých písniček (byť jsem si vědom, že citování sebe sama zavání jistou samoliostí):
Báchorky pro děti, tak jako kdysi,
hadi se vysvlékli, teď jsou z nich krysy.
Ve jménu lásky a humanity
vedou nás do nové totality
s pseudohumanistickou tváří,
kde andělé obcují a čerti se páří…
Už i Orwell ve své „osmdesátčtverce“ nebo Karin Boye v méně známém Kallocainu (doporučuji k několikerému přečtení obě díla) přikládali velkou váhu dětem a mládeži, kterým v jejich antiutopických románech byly vládnoucí garniturou (a její jedinou pravdou) vymývány mozky, jak jinak než ve jménu dobra, a kteří sloužili jako prodloužená ruka režimu – udavači.
Zajímalo by mě, co o „poctivé“ práci této osvětové (nejen) mládeže říkají jejich rodiče, nebo spíše prarodiče, kteří ony minulé „hlásiče“ pamatují. Nejedná-li se tedy o rodinnou tradici a zažité řemeslo.
Zaujala mě slova kdysi Ladislava Jakla (nevím, zda jen někoho neinterpretoval): Politika je soubojem dobra a svobody, v němž budu vždy stát na straně svobody. Pod ně se podepisuji.
