KOMENTÁŘ OD JANA VÍTKA: Jak se vzduch mění v peníze a vytváří dluhové bubliny

dolary_ilustrace
dolary_ilustrace
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

„Dejte mi pravomoc razit peníze a je mi lhostejné, kdo dělá zákony.“ Mayer  Amschel Rotschild, zakladatel bankéřské dynasite

Když jde našinec do bankovní pobočky, aby požádal o půjčku, dejme tomu sto tisíc korun, na koupi auta, obvykle předpokládá, že banka má potřebné peníze v trezoru. Velice se mýlí, nemá, ale přesto je půjčí po té, co si ověří, že nejste flákač ani gauner. Odpovědný úředník vyťuká sto tisíc na počítači a přesune je na vaše konto. Čáry máry fuk!  Od té chvíle dlužíte sto táců v opravdových penězích, které musíte vydělat, jakož i na úroky.

Stará finanční teorie vypráví, že banky přijímají vklady jedněch klientů a ty pak půjčují jiným klientům. Skutečnost však vypadá jinak. Když banka dostane deset tisíc od vkladatele, ponechá je v reservě, aby uspokojila případnou naléhavou potřebu svého věřitele, ale podle platných předpisů má právo si uhníst z tohoto kvásku několikanásobný otevřený účet na udělování nových půjček.

Mervyn King, bývalý guvernér Bank of England, vysvětluje tento postup a jeho nebezpečí v knize Alchymie peněz (The Alchemy of Money, 2016).

„Během dvacátého století vlády dovolily tvorbu peněz jako vedlejší produkt vydávání úvěrů,“ napsal. „Většinu peněžních zdrojů dnes vytvářejí soukromé instituce - banky. To je Achillova pata v řízení financí v naší společnosti.“

Podle některých odhadů banky plodí až 97 procent „oběživa“ v podobě elektronických fondů uložených v počítačovém systému. Bankovky a mince jsou jen tištěný či ražený symbol virtuálních peněz, které banky již daly do oběhu.

Zde musím otevřít závorku pro pár slov o úrokových mírách.

Cílem je, aby klienti, jejichž peníze banka spravuje, platili za službu aspoň jedno procentíčko plus poplatek za každou úsluhu jako je třeba výběr z konta. Moje banka Universalis & Generalis* v Ženevě se k mínusu blíží a zatím mi ještě dává půl procenta. Inflace je sice víc jak dvojnásobná, ale vím, že moje peníze jsou v bezpečí. Kdybych si chtěl u U&G vypůjčit, platil bych úrok v rozpětí dvou až čtyř procent podle výše částky a doby splácení. Je to spravedlivé uspořádání, nereptám, nejsem horká hlava, ani nějaký levičák, abych vykřikoval něco o švindlu století a bezpracných ziscích. Banky mají nesmírné výlohy. Musí si postavit sídla odpovídající jejich společenské roli. Musí přeplácet vedoucí kádry, aby jim ti nejlepší nezběhli.  Musí přispívat na volební kampaně vedoucích stran bez ohledu na jejich zbarvení a ražení. Musí udílet zlaté padáky. Musí bývalým politikům vytvářet trafiky za zásluhy ve správních a dozorčích radách. Musí dělat řadu další akcí, o nichž nemáme ani tušení, nezbytných pro zachování bankovního impéria. Zavírám závorku.

Každý den jdou na peněžní trh nespočetné vzdušné miliardy v nejrůznějších měnách, abychom si mohli splnit naše tužby po zboží, movitostech či výhodných investicích.  Vyrábíme a sloužíme, abychom vydělali peníze, jsouce poháněni nutností splatit dluh. Princip, na němž tento systém spočívá, je, že peníze, které  pochází z ničeho, vytvářejí další peníze, a ty roztáčejí kola. Vzniká tím kruh pozitivních důsledků ku prospěchu obce.

Jenže každý výkonný ekonomický motor vypouští společensky škodlivé zplodiny. Neoliberální prohlubuje sociální rozdíly, finanční vytváří dluhové bubliny.

Když o nich už padla zmínka, neuškodí připomenout si stručně, co vše napáchaly americké rizikové úvěry na trhu nemovitostí z počátku století. Následná finanční krize silně zpomalila hospodářský růst a připravila jen v roce 2009 každou americkou domácnost o šest tisíc dolarů příjmu. Další dva tisíce dolarů činil její podíl na finančním balíku ve výši 73 miliard, které vyplatila vláda na záchranu bankovního systému. Hodnota nemovitostí v roce 2009 poklesla o víc jak tři biliony.  To je astronomické číslo, ale průměrná částka připadající na domácnost je srozumitelnější - 30 tisíc dolarů. Miliony Američanů přišly o střechu nad hlavou. 

Protože ekonomiky jsou spojeny pupeční šňůrou peněz, prasklá dluhová bublina na americkém hypotečním trhu nakonec přerostla ve světovou finanční nouzi, která přivedla řadu zemí na okraj bídy.  Odevšad se ozývala volání po nápravě. Návrhy na radikální změny vedly k podnětům ještě radikálnějším a vzájemně se trumfovaly jako v licitovaném mariáši. Tenorem byl požadavek, aby byly banky řádně kapitalizovány, čili měly vlastní dostatečné rezervy na krytí i riskantních půjček.  A banky měly také postavit protipožární zeď mezi finanční podporou hospodářského rozvoje a spekulativními investicemi.

Nic z toho se nestalo, protože v té pohnuté době bohatě dotovaní a velkoryse štědří finanční lobbisté našeptávali spřízněným a vstřícným politikům pravice i levice, aby dali času čas, a že tahle bouřka také pomine. Měli pravdu. Banky se díky penězům poplatníků rychle a zcela zotavily oproti svým zachráncům, kteří jsou z přestálé krize ještě mátožní.

Nejlepší důkaz zdraví a robustnosti amerických bank je skutečnost,  že v uplynulých šesti, osmi letech za příznivé konjuktury měly lví podíl na  vzdušném kapitálu, který nafoukl k prasknutí nové dluhové bubliny.**

První tvoří studentské půjčky z bankovních i veřejných zdrojů, které dohromady činí 1.5 bilionů dolarů. O něco menší bublina jsou půjčky na nákup automobilů v celkové výši 1.2 bilionů. Když se k tomu připočtou hypotekární půjčky, dluhy kreditních karet a jiné osobní finanční závazky celkový úvěr amerických domácností přesahuje 13 bilionů dolarů. Je „jen“ o 8 bilionů menší nežli státní dluh. Bilion je představě se vymykající číslo s dvanácti nulami.

Otázka nespočívá, zda nějaká dluhová bublina praskne, otázka je pouze, která z nich bude první a kdy. Přidružená otázka je, a zda nedojde k dominovému efektu. Vzbuzuje to obavy? Zajisté a právem. Mějme obavy. Mějme velké obavy.

Jan Vítek

  *  Fiktivní název, nebylo by etické dělat jí neplacenou reklamu.

 ** To ale neznamená, že by se evropští bankéři dost nesnažili, jen o tom není dostatek údajů.

Reklama
Reklama