KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Po sedmi letech války se Sýrie sbližuje s Perským zálivem

Nová dohoda mezi Sýrií a Emiráty je nevysloveným přiznáním rozhodnutí celého regionu, že potřebuje stabilní Sýrii. Perský záliv dospěl k poznání, že vliv Íránu sníží právě stabilizací Sýrie a nikoli jejím ničením nebo sankcemi.
Bašár Asad
Bašár Asad
Tereza Spencerová
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Po prvních sbližovacích krůčcích mezi Sýrií a monarchiemi Perského zálivu, které během války podporovaly džihád proti Damašku, přišla skutečná „revoluce“ – právě na výročí VŘSR hned několik respektovaných syrských i amerických politologů na sociálních sítích informovalo o brzkém znovuotevření ambasády Spojených arabských emirátů v Sýrii. A současně s tím také o vznikající nové alianci, která dokonale překreslí politické mapy Blízkého východu.

Podle dostupných zpráv, které Damašek ani Emiráty nijak nepopírají, je totiž ve hře nová „osa“, která by se měla postavit ideologii Muslimského bratrstva, čili v praxi jeho hlavním protagonistům Turecku a Kataru.

Příslušné dohody prý bylo dosaženo na přísně utajovaných rozhovorech v Abú Dhabí, jichž se v uplynulých měsících účastnila vybraná skupina zástupců obou stran. Cílem je stabilizovat Sýrii a zajistit obnovení sekulárního státu, jak tomu bylo před vypuknutím války v roce 2011.

Přijatelný spojenec pro Saúdskou Arábii

Už od prvního pohledu je jasné, že jakákoli taková smlouva bude mít zcela zásadní dopad na vztahy Damašku s jeho tradičním spojencem Íránem. Nicméně platí, že čím bude Sýrie „pevnější v kramflících“, tím více se zpomalí (a možná i zvrátí) íránská expanze v regionu – koneckonců vliv Teheránu v oblasti rostl adekvátně tomu, jak po roce 2011 oslaboval syrský stát.

Damašku se tím současně nabízí dokonalá příležitost prokázat nezávislost své zahraniční politiky na Íránu, byť je pravděpodobné, že za sblížením s bohatými Emiráty je také prostý kalkul – válkou zničená a západními sankcemi ochromená Sýrie nemá sama dost peněz na rekonstrukci, kterou finančně neutáhnou ani Rusové s Íránci.

V takové situaci pak jeden může naoko i pozapomenout na „slavný“ saúdský příkaz džihádistům v Sýrii z roku 2013: „Spalte Damašek!“

Soutěžící v reality show Vrať se, odkud jsi přišel

Šokující! Nová reality show posílá lidi do Syrie na hranice s ISIS. Proč?

Sýrie už jednala s Bahrajnem, obnovuje vztahy s Egyptem, Jordánskem, Kuvajtem a dalšími – dosud nepřátelskými -- sunnitskými státy, nicméně zatím (zřejmě) nikoli přímo se Saúdy. Lze ale předpokládat, že Rijád bude Emiráty následovat. Především proto, že se nová aliance staví proti Kataru i Turecku, tedy dvěma úhlavním soupeřům Saúdů. A podle hesla o „příteli, který je nepřítelem mého nepřítele“, se tak Sýrie zničehonic stává pro Saúdskou Arábii přijatelným spojencem.

Írán je hlavním syrským regionálním partnerem už asi čtyři desetiletí a neváhal – se „svými“ četnými milicemi -- přijít na obranu Sýrie ani v nynější válce. Je jisté, že bez íránské vojenské pomoci už by Sýrie byla zničená jako třeba Libye, ale na druhou stranu platí, že obzvláště mezi mladými Syřany si Íránci sice vydobyli vděk, ale nikoli respekt.

Přece jen představují islámskou republiku, tedy fakticky jen jakousi odnož náboženství, které prostřednictvím Islámského státu, Al Kajdy a dalších teroristických skupin dokázalo u mnoha Syřanů vyvolat k víře neskrývaný odpor. Stát s Bašárem Asadem v čele byl i proto často otevřeně kritizován coby pouhá íránská loutka. Nová dohoda je pro něj proto šancí dokázat, že tomu tak není – tím spíš, že společný (spíš jen politický než skutečný) boj proti Muslimskému bratrstvu může „zabodovat“ i v Teheránu.

Adekvátní kus koláče podle ruského plánu

V první řadě totiž není v žádném zásadním rozporu s íránskou politickou linií, výhledově může Teherán zbavit i řady závazků vůči Damašku, jejichž plnění je v časech amerických sankcí přece jen složitější a navrch ještě Teherán teoreticky sblíží s Perským zálivem. Jinými slovy, návrat Sýrie do pozice zpřed roku 2011 nemusí nutně znamenat, že ztratí staré spojence. Naopak, nejspíš získá nové, či lépe, staronové.

Vyrovnají se tím navíc -- alespoň částečně -- dosavadní antagonistické vlivy, což je pro změnu ostatně podstatou dlouho proklamovaného ruského plánu pro nový, „postsyrský“ Blízký východ, postavený na principu „sdílené zodpovědnosti“, v jejímž rámci by každý hráč měl mít svůj adekvátní „kus koláče“. Celková situace se tak může jen zklidňovat…

Otázkou nicméně zůstává reakce Ruska na to, že se Sýrie sbližuje s hlavními odpůrci Turecka, tedy země, na niž Kreml ve složité blízkovýchodní hře vsadil mnohé. Možná skoro vše. Faktem ovšem zůstává, že Sýrie neokupuje Turecko, ale naopak. Sýrie neotevřela své hranice pro džihád, aby si po sedm let volně putoval do země, ale znovu to Turecko. Je očividné, že Damašek „nedá pokoj“, dokud turecké jednotky ze Sýrie neodejdou.

Donald Trump

KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Sankce USA proti Íránu. Nejtvrdší nebo jen natvrdlé?

Rusko se ale mezitím pustilo s Tureckem do zdlouhavého manévrování kolem poslední bašty džihádu, provincie Idlíb, což Damašek označuje jen za dočasný stav, který by se v očích většiny Syřanů měl vyřešit nejpozději do konce roku. Válka trvala přes sedm let a jeden z posledních kroků k vítězství se neustále odkládá, což musí být pro Sýrii psychologicky k nevydržení.

Ale nově bude mít podle všeho v zádech bohaté ropné monarchie ze Zálivu, což může pomoci i Rusku popohánět Ankaru, která si zdržováním „kauzy“ Idlíb zkouší vytvářet prostor pro příští politické (i ty vojenské) kroky.

Blízkovýchodní diplomatické fronty ožívají

Nová dohoda mezi Sýrií a Emiráty je nevysloveným přiznáním, že se region rozhodl, že potřebuje stabilní Sýrii. A také že Perský záliv dospěl k poznání a že vliv Íránu sníží právě stabilizací Sýrie a nikoli jejím ničením. Nebo že společný cíl „boje proti Muslimskému bratrstvu“ může Sýrii navíc pomoci znovu se postavit na nohy.

Jinými slovy, brutální válka o svržení syrského režimu skončila, na programu je návrat ke stabilitě a útěk před chaosem, který by mohl pohltit i monarchie Perského zálivu samotné. Nebo jinak, vládci ze Zálivu žijí v regionu, a tak akceptují realitu přece jen rychleji než USA nebo Evropská unie.

Mimochodem, není bez zajímavosti, že o pouhé dva dny později prý Katar, podle íránských zdrojů, navrhl kontrakoalici, v níž by spolu s ním bylo Turecko, Írán, Sýrie a Irák… Fascinující, jak blízkovýchodní diplomatické fronty ožívají.

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama