KOMENTÁŘ: Psychotiskovka po přistání Apolla 11. Obyčejná nervozita, nebo strach ze šlápnutí vedle?

Asi jste neviděli opravdu podivnou tiskovou konferenci posádky Apollo 11 po přistání na Měsíci. Křečovitá, takřka pohřební atmosféra. Nervózní projevy, gesta, neposednost všech tří kosmonautů, kteří připomínají spíše nenaučené studenty při zkoušce než jedny z nejlepších astronautů historie. Jako by nad nimi visel Damoklův meč, který jim v případě šlápnutí vedle mohl srazit vaz. A málem se stalo.
Tisková konference po přistání na Měsíci (reprofoto)
Tisková konference po přistání na Měsíci (reprofoto)
Seb Menard / youtube
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Jedná se pouze o můj pocit, ale člověk by od hrdinů, kteří se právě jako první v historii vrátili z Měsíce, očekával trochu nadšení, americký úsměv pro začátek. Ne moc, ale alespoň krapet! Obzvláště když jde o Američany, kteří ve srovnání s námi a Evropany obecně, jsou ve svých projevech často až nepřirozeně emotivní.

Obyčejná nervozita, nebo strach ze šlápnutí vedle?

Únava? Nezvyk běžně promlouvat k takovému publiku, k médiím a vlastně k celému světu? Ano, to všechno jsou pochopitelné argumenty, ale…

…tady vidíme tři z největších kosmonautů historie: Buzze Aldrina, Neila Armstronga a Michaela Collinse (na videích při pohledu zleva) jako tři nervózní muže, z nichž stres (nebo snad obavy, strach?) takřka srší.

Podívejte se prvních několik minut, případně stačí namátkou projít několik momentů (celá tiskovka trvá asi hodinu a půl). Připomínají mi mě a mé kamarády, když jsme se nenaučení nervózně ošívali na židlích, v rukách žmoulali propisky a nervózně hovořili během zkoušek na vysoké škole.

 

 

Collins prý z Měsíce neviděl hvězdy. Logické, když tam nikdy nebyl...

Vůbec nejzajímavějším okamžikem je asi chvíle, kdy se jeden z reportérů astronautů zeptal: „Když jste se podívali nahoru na oblohu, mohli jste vidět hvězdy ve sluneční koroně i přes oslnění?“

Neil Armstrong: „Nikdy jsme nebyli schopni vidět hvězdy z měsíčního povrchu nebo na denní straně Měsíce pouhým okem bez využití optiky. Nepamatuji si během doby, kdy jsme fotografovali sluneční koronu, jaké hvězdy bychom mohli vidět.“

Načež ho Michael Collins doplní: „Nepamatuji si, že bych nějaké viděl.“ (v čase 1:06:00 ve videu výše)

Za povšimnutí stojí okamžitá nervózní reakce Neila Armstronga s pohledem na Michaela. Jako by chtěl říci: „Ty vole, drž hubu!“ a ve skutečnosti mu také něco řekne. Co? To je otázkou...

 

 

Říkáte si proč ta reakce? Možná proto, že Michael Collins, který přispěchal s doplňující odpovědí, totiž na povrchu Měsíce nikdy nestál a čekal ve velitelském modulu na oběžné dráze Měsíce. Tudíž tato otázka nebyla vůbec určena jemu.

Otázka však evidentně byla určena jen těm, kteří byli na povrchu Měsíce.

K 25. výročí přistání Apolla 11 pak Neil Armstrong v Bílém domě 20. července 1994 přednesl zajímavá slova: „Dnes je tady s námi skupina studentů, kteří patří k těm nejlepším v Americe. Říkáme vám: dokončili jsme pouze začátek.  Zanecháváme vám hodně toho, co je nedokončeno. Stále existují neobjevené velké myšlenky, průlomové objevy dostupné těm, kteří dokáží odstranit jednu z vrstev bránících pravdě. Existují místa za hranicemi naší fantazie.“

 

Co chtěl Armstrong konkrétně říci, můžeme jenom spekulovat. Nicméně v souvislosti s výročím Apolla 11 nám, věčně pochybujícím Tomášům, jeho slova dávají zase trochu další rozměr.

Byl opravdu malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo, nebo malá lež pro člověka a obrovská habaďůra pro lidstvo?

Reklama
Reklama