KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Sankce USA proti Íránu. Nejtvrdší nebo jen natvrdlé?

Prostor pro manévrování na globálních ropných trzích je příliš malý a „cenový šok“ by dopadl na celý svět, zejména však na Spojené státy. Mají to být „nejtvrdší protiíránské sankce v dějinách“, nicméně nejnovější kárná politika Washingtonu proti Teheránu vyvolává především otazníky.
Donald Trump
Donald Trump
@ehsani / Twitter
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Důvodů k pochybnostem je totiž víc než dost. Spojené státy například udělily ze sankcí výjimky a tak íránskou ropu, byť prý v menším objemu, mohou dále bez rizika amerického hněvu nakupovat Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan, Čína, Indie, Turecko, Řecko a Itálie.

Čína a Indie přitom až doposud nakupovaly 50 % veškeré ropy, kterou Írán vyvážel, Japonsko a Jižní Korea pro změnu v obavách z amerických sankcí přestaly nakupovat v Íránu už před několika měsíci. Není sice jasné, proč nyní získaly výjimku, nicméně je právě proto pravděpodobné, že znovu – a bezpečně – začnou íránskou ropu nakupovat znovu. Teherán v říjnu, ještě před sankcemi, prodával něco přes 1,6 milionu barelů ropy denně.

Poté prodej klesl na milion barelů, ale s obnovenou poptávkou z Tokia a Soulu může znovu jen růst, přinejmenším podle nejnovější analýzy německé Commerzbank. Paradox sankcí číslo jedna.

K čemu Západ potřebuje Saúdskou Arábii?

KOMENTÁŘ: K čemu Západ potřebuje Saúdskou Arábii?

Tím druhým může být skutečnost, že výjimkou zvýhodněné státy typu Čína, Indie nebo Turecko zcela otevřeně směřují k obchodování mimo dolary (či petrodolary, v konkrétním případě), další země jako Japonsko nebo Saúdská Arábie o tom nahlas zatím jen uvažují. „Laskavost“ v podobě sankční výjimky právě vůči těmto státům tak z hlediska amerických zájmů ze všeho nejvíc připomíná ostrou palbu do vlastních řad.

Nemluvě o tom, že americký Atlantic Council v říjnu upozornil na to, že Čína je „záchranou, s níž Írán překoná americké ropné sankce“. A Čína je současně největším odběratelem ropy ze Saúdské Arábie.

Nakupuje tedy od režimu, který je přes současné turbulence, způsobené vraždou Džamála Chašúgdžího, stále největší blízkovýchodní oporou Spojených států. Libovůle Pekingu tak může ve finále vést k tomu, že aktuální americké sankce nakonec zamávají více se Saúdy než s trestaným Íránem.

Dohoda, která nefunguje

Pokud tedy sankce měly donutit Teherán k poslušnosti, ale ve skutečnosti mu umožňují obchody teoreticky ještě navyšovat, nelze brát vážně ani proklamace o tom, že takový ekonomický tlak má donutit Írán k poslušnosti a nové jaderné dohodě, která by se v Bílém domě líbila víc než ta vypovězená Obamova.

Možná s takovým vývojem opravdu někdo počítá, ale Teherán už s USA jednal, dojednal dohodu a spálil se. Důvody k opakování takového postupu aktuálně nemá veskrze žádné. A smysl postrádají i teze o zamýšlené „změně režimu“ v Íránu. V první řadě USA Íránce „ekonomicky tlačí“ už od islámské revoluce v roce 1979, aniž by se k tomuto vysněnému cíli jakkoli přiblížily a není jasné, proč by zrovna nyní mělo být něco jinak.

Někteří američtí činitelé pro změnu sankce svazují s íránskou vojenskou přítomností v Sýrii, ale ani to nezní nijak přesvědčivě – íránské oddíly jsou (na rozdíl od těch amerických) v Sýrii na pozvání legitimní vlády, svou aktivitu za poslední rok beztak utlumily o nějakých 75 % a co víc, Teherán opakovaně prohlašuje, že nemá v plánu zůstat v Sýrii do nekonečna. Čili že po finální porážce islámských teroristů odejde sám, i bez sankcí.

Doaa al-Zamel při návštěve organizace OFID, od níž v roce 2016 získala cenu za hrdinství

KOMENTÁŘ: Oscaři v kapse! Adaptace knihy o syrské uprchlici z pera tiskové mluvčí komisaře OSN v produkci Spielberga a Abramse

Donald Trump se všechny podivnosti kolem sankcí pokusil vysvětlit: „Máme ty nejmocnější sankce, ale v otázce ropy chceme postupovat pomaleji, protože nechci řídit světové ceny ropy. Mohl bych srazit íránský export ropy okamžitě na nulu, ale to by na světovém trhu vyvolalo šok“. Je samozřejmě tématem do žhavé diskuse, zda by Spojené státy byly opravdu s to zastavit veškerý íránský ropný export – Teherán svou ropu zlevňuje, nabízí dodávky v rámci barterových obchodů, při prodejích obchází dolar a kličkuje před Washingtonem tolika způsoby, že by nemuselo být jednoduché „ucpat všechny díry“.

A co víc, Rusko, Čína, Turecko a další země mají sankce za ilegální a oznamují, že se jim nehodlají podřizovat. Nicméně v praxi platí, že světový ropný trh je až příliš „napjatý“, aby z něj vypadla veškerá íránská ropa. USA a státy OPEC sice mohou případné nedostatky pokrývat, ale analýzy se ve své většině shodují, že tak nemohou činit dlouhodobě.

Nulová strategie nebo projev polarizované Ameriky?

Pokud by z nějakého důvodu vypadl další zdroj, následovala by blesková globální krize. Prostor pro manévrování je příliš malý a „cenový šok“, o němž Trump hovořil, by dopadl na celý svět, samozřejmě tedy i na Spojené státy. A takový osud americký prezident očividně nepřeje svým voličům, ale ani odpůrcům.   

Zásadní otázkou tak zůstává, proč Trump se svými „nejtvrdšími“ sankcemi proti Teheránu vlastně přichází. Může to být důkaz o naprosté absenci jakékoli životaschopné strategie vůči Íránu, může to být projev polarizované americké politické scény, na niž jedni volají „hot“, zatímco druzí by raději „čehý“ a ve výsledku vznikají jen podivné slepence. Tato ochromující tendence se mimochodem, po nynějších kongresových volbách, nejspíš jen prohloubí, což ve výsledku pro změnu logicky jen prohloubí multipolárnost současného světa.

V této souvislosti netřeba přehlížet, že pro Evropskou unii z výčtu zemí, které dostaly výjimku z nových protiíránských sankcí, vyplývá další tvrdá připomínka, jakým prizmatem Washington nahlíží na svět a své „spojence“ v něm…

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama