Když vám dojdou veškeré argumenty a nejste schopni přesvědčit ostatní (zpátečníky) o své jediné možné pravdě o nutnosti přijmout multikulturní obohacení, zbývá vám jeden z posledních, nicméně velmi silných, trumfů: děti. Umocnit to pak můžete ještě sirotky. Existuje snad někdo s tak kamenným srdcem, že by nechtěl pomoci dětem sirotkům? Dejte je ještě do kontextu s Wintonovými dětmi zachráněnými během 2. světové války a máte nabito ostrou municí jak nikdy.
„Bradyáda“ verze 2.0?
Trochu mi současná situace evidentně brnkající na strunu toho nejnižšího možného citového vydírání připomíná nedávnou „Bradyádu“. Mimochodem vzpomenete si ještě dnes na hrdinného Hermannova strýčka Bradyho (zneužitého řadou „slušných lidí“ k politickým cílům)? Myslím, že už jen matně.
Je třeba se dívat na oněch padesát syrských sirotků v kontextu celého dění, nikoliv separovaně. Většinu Čechů se stále nepodařilo přesvědčit, aby otevřeli náruč s naší kulturou nekompatibilním migrantům z Afriky a Blízkého východu, nechceme ve své domovině vděčné „inženýry“ ani „lékaře“, kteří nás obohatí (no však víte čím…). Nepomohl ani hypersluníčkový speciál MF Dnes a iDnes „Muslimové v Česku“.
Citové vydírání jako prostředek k prosazování multikulturalismu
Co tedy novodobým soudruhům zbývá? Sirotci. Nejsme přeci nelidi. Ale manipulace a prvoplánové citové vydírání zůstane pořád manipulací citovým vydíráním, byť byste kalkulovali s jedním nebo milionem sirotků. A byť by se Halík s Hutkou za ruce drželi a ronili slzy jako hrachy.
A když se podíváte na některé signatáře „spontánní prosirotčí“ petice „Češi pomáhají“, tak to jen dokreslí to, o čem tady píši: Jan Hrušínský, David Matásek, Dan Pribáň, Luděk Niedermayer, Jan Farský, Fedor Gál, Jaroslav Hutka, Tomáš Halík, Kateřina Bursíková Jacques, Jaromír Štětina. Vezmou si pánové a paní každý po jednom domů?
