Korea: Stopem na nejhlídanější hranice světa

Nikdy jsem nebyla nadšenou milovnicí historie. Z dějepisu jsem měla trojky a vždy mě iritovala jména kmenů jako Vandalové, Vizigóti a Ostrogóti. Pamatovat si kdo s kým bojoval a jaká území kdo obsadil, mi přišlo prakticky nemožné. O to víc mě samotnou překvapilo, když jsem se začala zajímat o historii Jižní a Severní Koreji, kam jsem se, v rámci své skoro tříleté cesty po světě, vydala.

Kdo za to může?

Celý problém vzniknul po druhé světové válce, kvůli tomu, že si Američani a Rusové řekli, že si Koreu rozdělí. Hranice vedla podél 38. rovnoběžky (tzv. demarkační linie). Každý v té své půlce zavedl svůj oblíbený režim, a tak se není čemu divit, že si tyhle dvě Koreje přestaly rozumět. Jednoho dne Severní Korea zaútočila na Jižní a výsledkem bylo přes 3,5 milionů mrtvých. Hranice mezi Korejemi se o něco málo posunula a vznikla tzv. demilitarizovaná zóna.

Proč a jak se do DMZ dostat?

Jednoho rána, po probuzení v guesthousu nedaleko města Sokcho, jsem se rozhodla podniknout výpravu k demilitarizované zóně, na hranici Jižní a Severní Koreji. Zajímalo mě, jaká tam panuje atmosféra a jak to v Severní Koreji vypadá.

Nejblíže se nacházela Goseong Unification Observatory. Problém nastal hned po zjištění, že k DMZ se lze dostat pouze autem nebo s cestovní agenturou. Protože auto jsem nevlastnila a odjakživa mi organizované, kolektivní, autobusové “zájezdy” naháněly hrůzu, rozhodla jsem se, že pojedu stopem.

Ráno u snídaně mě paní domácí, korejsko-anglicky, ujišťovala, že nejlepší a nejlevnější variantou je jet autobusem do Goseongu a tam si najmout taxi. Prý jsou to pouhé 3 kilometry a cesta stojí pár wonů. To znělo dobře.

Toho dne jsem měla štěstí na lidi.

Nejprve jsem se u recepce seznámila s mladým manželským párem, který mě hodil na autobusové nádraží do Sokcha, kde se až s mateřskou láskou ujišťovali, že nastoupím do správného autobusu a na roličku toaletního papíru mi napsali jejich telefonní číslo pro případ, že by se mi po cestě děla nějaká příkoří.

Autobusový terminal Geojin v Goseungu by se dal popsat jako temná a špinavá díra. Paní za kasou mě ujistila, že k DMZ žádný autobus nejezdí a doporučila mi pronajmout si taxi za 60 000 Wonů (tehdy 1200 Kč).

Vzhledem k tomu, že tato částka představovala přibližně 10 % mého měsíčního rozpočtu, rozhodla jsem se odmítnout a než jsem stihla vymyslet co udělám, objevil se kouzelný dědeček.

Prozradil mi, že autobusem č.1, směr Daejin, se lze posunout o něco více na sever, a tedy blíže k DMZ. Poděkovala jsem mu a překvapilo mě, že nezmizel, jak to kouzelní dědečkové dělají.

Nakonec jsem se vydala stopem

Trvalo to dlouho, než přijel správný autobus, ale přijel, a to bylo hlavní. Na konečnou jsme dorazili už jen já a řidič. V okolí nebylo vidět živáčka, natož pak taxíka či auto. Většina turistů jezdí k DMZ nedaleko Soulu, takže provoz zde byl opravdu minimální.

Vyrazila jsem tedy pěšky a zkoušela stopovat, protože pěšky ani na kole se do DMZ nesmí. Přeci jen se postupně pár aut objevilo, ale chvíli to trvalo, než konečně jedno zastavilo.

Otevřelo se okénko a v autě seděl manželský pár, ve středních letech, se dvěma dcerami. A začala další korejsko-anglická konverzace. To mě baví. Obě strany se snažíme používat co nejvíce z jazyka toho druhého a výsledek je, že si vůbec nerozumíme.

Bez toho, aniž bych věděla, kam rodina jede, a jestli mě vůbec chtějí vzít (vypadalo to totiž, že zastavili spíše omylem), nastoupila jsem plna očekávání, co se bude dít. Doteď si pamatuju vlnu euforie, která mnou projela. Manželé si chvíli něco říkali, ale nakonec jsme se rozjeli a po pár kilometrech se zařadili do fronty na první bezpečnostní kontrolu.

S lístky byl trochu problém, protože se za mě rodina musela zaručit a podepsat, že patříme k sobě. Moc se jim do toho nechtělo (což chápu), ale asi nevěděli, co se mnou, a tak to podčmárli.

Přesunuli jsme se do kinosálu a povinně shlédli, patrně informativní, film o DMZ. Byl celý v korejštině a působil hodně propagandisticky.

Pak se jelo dál a probíhala jedna kontrola za druhou. Kontrola vstupenek, kontrola auta… Všude korejští vojáci, klučíci, kterým mohlo být maximálně 18 let. Prohlíželi nám kufr a podvozek, načež nám dali povolení ke vstupu.

Výhled na Severní Koreu

Nejprve se jelo k vyhlídce. Nahoře se mě ujala důchodkyně, která mě za ruku dotáhla k mapě a vysvětlila mi, které kopce a základny jsou Jihokorejců a které Severokorejců. Ukázala mi, kde vede demilitarizovaná zóna a kde je zóna s vojáky.

Byla jsem překvapená, že pohled do Severní Koreji, nebyl děsivý. Nevím, co jsem čekala, ale místo působilo mnohem klidněji, než jsem si představovala. Nikde se nestřílelo a lidé zvídavě nakukovali dalekohledy k jejich sousedům, kde vládne tvrdý režim a se kterými jsou oficiálně stále ve válečném stavu.

To už ale přišel čas na sváču. Já dostala jakýsi lívanec se skořicí a podivuhodnou náplní. Prý je to jedno z jejich street food, přeložila mi dcera jménem Jin. Oni si místo toho koupili smažené červy.

Výstava a muzeum DMZ

Naším posledním cílem, před odjezdem domů, byla výstava války a DMZ muzeum. Taťka zaplatil vstupenku a odmítnul si od mě vzít peníze. Muzeum bylo velké a expozice zajímavá, ačkoli byly skoro všechny popisky v korejštině.

V angličtině byly akorát nápisy, zdůrazňující důležitost znovuobnovení celé Koreje. Volný pohyb osob a konec střílení Korejců Korejci. Moc si to však nedokážu představit, když v jedné zemi vládne demokracie a v druhé tvrdý diktátorský režim.

Rodina mě nakonec hodila zpátky až do Sokcha a já mám o další jedinečný zážitek navíc. Ať už vás historie zajímá nebo ne, návštěva Goseong Unification Observatory stojí za to.

Populární filmy na Prima Zoom