Ministr Vojtěch: Všichni onkologicky nemocní se dostanou k léčbě, pomůže novela zákona

Jeden pacient léčbu dostane, zatímco druhý má smůlu a to třeba proto, že jediným rozdílem mezi nimi může být jiná zdravotní pojišťovna. Žádosti na paragraf 16 totiž dnes znamenají problém jak pro onkologicky nemocné, tak i lékaře, managementy nemocnic, právníky a samotné pojišťovny, které každoročně řeší tisíce případů. „Nyní vytváříme novou legislativu týkající se vstupu nových inovativních léků, což se týká právě onkologie, abychom snížili počet žádostí přes paragraf 16,“ vysvětluje v rozhovoru pro redakci iPrimy ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Obecně podle něj ale neplatí, že by se někdo v ČR nedomohl léčby, kterou potřebuje.
ČSSD chce financovat zdravotnictví z fondů pojišťoven. Podle ANO jsou peníze potřeba na horší časy
ČSSD chce financovat zdravotnictví z fondů pojišťoven. Podle ANO jsou peníze potřeba na horší časy
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Ministerstvo zdravotnictví právě schválilo udělení statutu vysoce specializované intenzivní péče 12 zařízením, které poskytují perinatologickou péči (tj. porodnickou i neonatologickou péči, tedy péči o novorozence) a vyzvalo další centra, aby se o udělení statutu přihlásila. Jakých oborů se to týká?

Jde například o centra v oblasti prenatologie, uroonkologie, či onkogynekologie, které do konce roku 2024 budou mít tento statut. Jsou to centra, která nabízejí centrovou specializovanou péči týkající se i podávání centrových léků, tedy léků, které mohou být podávány jenom v těchto centrech. Výzva se týká zejména oblastí onkologie, kde právě nyní probíhá společně s ÚZIS velký reaudit komplexních onkologických center, která musí splňovat určité požadavky z hlediska personálního i technického vybavení. Tato centra totiž musí mít adekvátní výsledky. Byť mají i jiné nemocnice zájem, aby se staly centrem specializované péče, tak ne všechny na to dosáhnou. Nyní jsme hodnotili nemocnice, které chtěly mít status prenatologického centra (prenatologie je systém lékařské péče o těhotné ženy), ale některé z nich nesplnily personální požadavky, takže jsme jim statut udělit nemohli.

…. výzva se tedy týká i dalších pracovišť?

Ano, jde třeba i o Centra kardiovaskulární péče, kde je poskytována kardiochirurgická péče, o Centra vysoce specializované cerebrovaskulární péče a Centra vysoce specializované péče o pacienty s iktem, kde je poskytována péče pro pacienty s cévní mozkovou příhodou. Takže těch různých typů center je celá řada, ale obecně je filozofie taková, aby došlo ke koncentraci náročných pacientů do větších celků, kde je více lékařů a sester, tedy více zdravotnického erudovaného personálu, který má zkušenost a má i určitý počet výkonů, které již provedl a má k tomu i odpovídající technické zabezpečení, tedy přístroje na nejvyšší možné úrovni i v oblasti onkologie a má k dispozici například i lineární urychlovače (přístroj, který se užívá k ozařování zhoubných nádorů) a tak dále. Není možné, aby všichni dělali vše. Proto existují nemocnice nižšího typu, které poskytují základní péči a ty se pak nemají pouštět do specializované péče, která patří právě do gesce těchto specializovaných center. Třeba v oblasti onkologie je důležité – a na tom pracujeme a stále se to vyvíjí – , aby fungovala spolupráce od primární péče, tedy od praktických lékařů přes menší poskytovatele nemocnice až po komplexní onkologická centra tak, aby pacienti mohli být včas do centra odesíláni. To je klíč úspěchu, který se nám daří dobře splňovat právě v oblasti porodnictví.

Nemůže se tady stát, že by se na někoho onkologická péče nedostala? Často se totiž veřejnost i média zabývají tím, že pro léčbu některých nemocných „nejsou peníze“…

Obecně toto neplatí. Za prvé síť onkologických center je poměrně hustá a vyvážená a zabírá z hlediska místní i časové dostupnosti celou republiku. Pokud se bavíme o případech, kde se nemocní dožadují zvláštní léčby, tak se to vetšinou týká specifických případů karcinomů, které jsou anebo mohou být léčeny léky, které nemají standardně stanovenou úhradu a je tak nutné žádat o úhradu přes paragraf 16. To ale někdy způsobí problém. Právě proto nyní vytváříme legislativu týkající se vstupu nových inovativních léků na český trh, což se týká právě onkologie, abychom snížili počet žádostí přes paragraf 16, kde výsledek není vždy úplně jistý a pravidla v rámci pojišťoven jsou různá. Chceme, aby řada léků, které jsou dnes hrazeny přes paragraf 16, dostaly standardní úhradu jakožto vysoce inovativní léčivý přípravek, který dosud nemá prokázanou stoprocentní efektivitu, k čemuž bude zapotřebí, aby Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) měl možnost přidělit dočasnou úhradu v modelu 3+2. Tedy tři roky by se sbírala data a pokud by bylo třeba, tak by se přidělily ještě dva roky navíc, a pokud lék v té době splní požadavky na nákladovou efektivitu, tak by dostal trvalou úhradu.

V novele zákona o veřejném zdravotním pojištění, kterou nyní připravujeme, chceme navíc nastavit jasná pravidla pro všechny pojišťovny z hlediska žádosti o paragraf 16 (paragraf 16 zákona č. 48/1997, o veřejném zdravotním pojištění říká: Příslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce, pozn. red.) a ustanovit dvoustupňový model, kde by bylo rozhodnutí a poté možnost odvolání, do něhož by se zapojily i odborné lékařské společnosti a někdo nezávislý, takže by rozhodnutí už nemělo být jen v rukách revizních lékařů.

Takže každý těžce nemocný člověk by se měl k léčbě dostat?

Je jasné, že není možné hradit veškeré léky obecně, protože třeba objektivně nesplňují kritéria z hlediska účinnosti tak, jak výrobci deklarují. Pokud ale některý lék pacientovi pomáhá a léčba je účinná a je to jediná možná léčba, tak je důležité zajistit, aby se k takovému léku dostal. Právě to nyní - jak jsem již uvedl - řešíme v zákoně. Nevylučuji ale, že i v budoucnu nemohou nastat nějaké excesy ve smyslu, že pojišťovna léčbu neschválí. Objektivně se ale musí uvést, že takových případů je i nyní menšina. Situaci chceme řešit systémově hlavně proto, že počet žádostí podle paragrafu 16 v čase výrazně stoupá – a spolu s tím stoupá i počet kladně vyřízených, kdy pojišťovny vyhovují žádostem o hrazení léku – ale je třeba, aby jich bylo méně a léky se dostaly do systému standardněji. Pak tady máme pár případů, které jsou medializovány a působí tak, že je to problém celkový a systémový. Tak tomu ale není.

Zdravotní pojišťovny mají na svých účtech, ve svých rezervách více než 51 miliard korun, třebaže podle zákona mají tvořit rezervy mnohem nižší. Nebylo by vhodné tyto peníze uvolnit právě pro léčbu onkologicky nemocných lidí?

Je třeba zdůraznit, že celkový objem peněz, který jde přes paragraf 16 stále stoupá - dnes se pohybujeme někde kolem miliardy a půl - a není to tedy tak, že by pojišťovny něco odmítaly hradit. Hradí péči podle zákonných pravidel, tedy podle zákona a nemohou ani jednat jinak, jelikož hospodaří s veřejnými prostředky, takže s penězi nemohou nakládat svévolně. Mají jasná a přísná pravidla pro hospodaření a limitovaný objem peněz na provoz.

Pokud jde o rezervy, tak je třeba si ujasnit, že se v nich peníze neztrácí, stále jdou na péči. Letos jde na zdravotní péči dokonce o 25 miliard navíc, v příštím roce to bude přes dvacet miliard a do centrové péče půjde v příštím roce o dva a půl miliardy korun navíc. Je pravdou, že je v posledních letech dobrý výběr pojistného, ekonomice se daří, máme nízkou nezaměstnanost, což způsobuje, že máme nadvýběr pojistného a tvoří se rezervy. Ty se ale budou hodit v čase, kdy už nebude výběr pojistného tak dobrý, kdy se může zvýšit nezaměstnanost a ekonomika se zpomalí a pak se tyto rezervy budou rozpouštět.

Občas se hovoří o modelech skandinávského zdravotnického systému, kde je například péče o starší občany na vynikající úrovni. Například Švédsko ale v posledních letech přistoupilo na model, kdy část zdravotnictví byla privatizována a ukázalo se to jako velmi efektivní. Nebyla by toto cesta i pro ČR?

I v českém zdravotnictví je určitý kombinovaný model - máme tady plně privátní segment ambulantní péče a primární péče. A pokud jde o lůžkovou péči, i tady máme mix, jelikož jsou i zde soukromí poskytovatelé poskytující privátní byznys. Ale v konečném důsledku je dobře, pokud je základní síť fakultních nemocnic, státních nemocnic, velkých krajských nemocnic a odborných center, o nichž se bavíme, ve veřejných rukách, kde je garantován plný rozsah péče. Soukromý subjekt totiž může mít jiné zájmy, může se zaměřovat jen na takovou oblast péče, která je pro něj lukrativnější. Takže nejsem příznivcem nějaké divoké privatizace velkých nemocnic.

V Poslanecké sněmovně se pravidelně debatuje o redukci počtu zdravotních pojišťoven. Bylo by to žádoucí řešení?

Není to apriori „řešení“, protože i když by jich bylo méně, i tak budou mít nějaký objem finančních prostředků na léčbu a provoz. Otázkou spíše je, co momentálně chceme. Připravujeme nový zákon o zdravotních pojišťovnách, který obsahuje výčet toho, co mají pojišťovny dělat a zda jim umožnit nějakou mírnou konkurenci mezi sebou, z níž by profitoval hlavně pojištěnec. Jde o to, aby pojišťovny mohly svého klienta, který dodržuje určitý plán a pravidla, bonifikovat. Když totiž chronicky nemocný pacient trpící například diabetem nedodržuje léčbu, tak pak jeho chování vede k zásadním důsledkům jako je amputace končetin, selhání ledvin a oslepnutí, což přináší zátěž i pro zdravotní systém. Pokud se ale chová řádně, tak pak by měl mít možnost bonifikace a výhody třeba v podobě sníženého pojistného a tak dále. Jde tak o to, aby pojišťovny mohly nabízet plány pro své chronicky nemocné pacienty.

Olga Böhmová

Reklama
Reklama