Jen o dvanáct dní později od oficiálního vstupu do NATO, 24. března v sedm hodin večer, startuje alianční operace Spojenecká síla (Operation Allied Force) proti bývalé Jugoslávii. Bylo to první použití článku pět Washingtonské smlouvy, což znamenalo zkoušku nejenom pro nové členy, ale pro celou Alianci. Operace je dodnes považována za diskutabilní, a to nejen proto, že se odehrála bez schválení RB OSN.
Tehdy naši političtí činitelé o tom různě mluvili a hovořili. Bylo znát, že právě bombardování Jugoslávie, která byla vždy považována za spřátelenou, jim není příjemné a někteří to dokonce brali za zradu. Zde je několik tehdejších i pozdějších reakcí:
„Já jsem bombardování považoval možná ne za legální, ale legitimní,“ Jan Ruml, tehdy místopředseda Senátu.
„Byl jsem toho názoru, že vojenské prostředky nejsou vhodné, nebyl tam mandát OSN, čili z tohoto hlediska se mi zdálo, že je to mezinárodně právně sporné, ale hlavně jsem byl názoru, že to není správné,” uvedl později Vladimír Špidla, tehdy místopředseda vlády. Na to tehdejší náčelník generálního štábu Armády ČR Jiří Šedivý reaguje: „Česká politická reprezentace nerozuměla tomu problému a dívala se na něj z pozice lidí, kteří byli spojeni s bývalým jugoslávským režimem.”
To, že se v tu chvíli u nás odehrával při rozhodování chaos, potvrzuje i Alexandr Vondra, tehdy velvyslanec v USA: „Když se jednalo o rozhodnutí, jestli se bude bombardovat televize, všichni to odsouhlasili a čekalo se na Čechy, Karel Kovanda byl tehdy v ohni. Vzpomínám si, když jsem se s dětmi vracel z několikadenní dovolené, řídil jsem minivan, byl hurikán, strašné dopravní podmínky, a najednou mi volala Albrightová, že v NATO dva dny čekají na náš souhlas, Karel Kovanda nemohl dát autorizaci… Albrightová mě prosila, jestli bych nemohl zavolat Kavanovi, jelikož ho nesnášela. Když jsem mu volal, tak jsem zjistil, že se ukrývá na ostrově Mauricius pod záminkou, že tam lobbuje, aby získal hlas, že se stane předsedou Valného shromáždění OSN, což je naprosto nedůležitá funkce. Byl tedy mimo signál, dovolal jsem se ho až druhý den. Sháněl jsem tedy Egona Lánského, místopředsedu vlády pro koordinaci resortů zahraničí, vnitra a obrany, který to měl na starosti, kterému jsem se také nemohl dovolat. Nakonec jsem ho chytil až ráno, kdy mi volal zpět po několika pokusech, co se děje. Popsal jsem mu situaci a zeptal jsem se ho, proč nebral telefon, on byl úplně opilý. Volal jsem tedy Kovandovi, aby hlasoval podle toho, co považuje za vhodné. Kovanda to tedy sám autorizoval, jelikož naše vedení nebylo schopno ničeho.”
Na nejednotnost, váhavost a někdo by řekl alibismus tehdejšího politického vedení lze usuzovat také podle toho, že byla vláda vedena Milošem Zemanem a ČSSD, přitom většina delegátů sjezdu ČSSD podepsala dopis, který byl adresován srbskému velvyslanci v Praze, v němž projevili nesouhlas s bombardováním Jugoslávie.
Prezident Miloš Zeman k tomu sám jednou prohlásil: „Tehdy jsme marně hledali spojence, který by pomohl řešit tuto situaci mírovými prostředky. Teprve později se podařilo takového spojence najít v Řecku. Možná že si ještě vzpomenete na česko-řeckou iniciativu. Nu a při tomto projednávání jsme byli ujištěni, že budou bombardovány pouze vojenské cíle a toto ujištění nebylo splněno.“ Ve včerejším rozhovoru pro ČTK označil schválení bombardování za chybu.
Výročí a vlastní kalkul předčily dobré sousedské vztahy
Situace, která nastala po washingtonském zasedání k padesátiletému výročí NATO u zemí sousedících s bývalou Jugoslávií, je obdobná jako výše popsaná u českého rozhodování odsouhlasení bombardování bývalé Jugoslávie. Zatímco u zemí jako je Albánie, Chorvatsko nebo Bosna a Hercegovina se jednalo o uvítání vojenské akce, kdy vše zcela jistě dopadne jako v kovbojském filmu, tak u ostatních sousedních zemí se vlády musely postavit proti vůli svého lidu. Řecká vláda své rozhodnutí před svými občany obhajovala se zdůvodněním, že v případě další eskalace situace v Kosovu dojde k přílivu uprchlíků do Řecka. Stejně své stanovisko obhajovali představitelé Makedonie, kteří upozorňovali, že příliv kosovských Albánců by mohl v zemi způsobit, že by albánská menšina přerostla přes čtyřicetiprocentní hranici. Podobně jako v Řecku se konaly velké demonstrace proti podpoře vlády NATO také v Bulharsku. Nakonec vlády Bulharska a Rumunska operovaly stejným argumentem, že jejich země se chtějí stát členy NATO, a proto aspoň „částečně“ povolily využití svého vzdušného prostoru a chtějí tím spojencům vyjít vstříc, přestože zcela nesouhlasily se způsobem řešení situace. Maďarsko, poslední ze sousedních zemí, prožívalo rovněž schizofrenní rozhodování, kdy nevědělo, jak se zachovat jako nový člen NATO. Nakonec vše vyřešil prezident Viktor Orbán, když nesouhlasil s umístěním pozemních vojsk, ale povolil využívání maďarských letišť a vzdušného prostoru (viz).
Nepřítel nikde, musí se „vyrobit“
Zajímavý pohled na celou operaci má kanadský generál Lewis MacKenzie, který od roku 1992 působil v bývalé Jugoslávii jako velitel mírových sil, a to nejprve v Chorvatsku. Když propukla válka v Bosně, velel mírovým silám OSN v Sarajevu, kde zajišťoval provoz na zdejším letišti pro humanitární pomoc. Nepatří k vojákům poslušně vykonávajícím svoji povinnost a v roce 1993 se ozval s kritikou nečinnosti vojsk OSN proti zvěrstvům, která se v Bosně konala, a z armády odešel.
K bombardování ve svém posledním rozhovoru pro deník Večernje Novosti kanadský generál vyslovil názor, že situace v letech 1998 až 1999 v Kosovu byla legitimní akcí jugoslávských bezpečnostních sil s teroristy. MacKenzie, známý svými sympatiemi k Srbům, tvrdí, že Američané cílenou propagační akcí vytvořili před očima světa z teroristů bojovníky za svobodu. Svůj názor dokládá zkušenostmi z Bosny, kde podle něj určitá americká PR agentura pracovala ve prospěch bosenské vlády proti bosenským Srbům. „Rok 1999 byl rokem padesáti let existence NATO a v té době aliance neměla nikde na obzoru žádného nepřítele. To byl důvod, proč se bývalá Jugoslávie stala terčem bombardování,“ uvedl svoji teorii kanadský generál.
Světlo se do celé situace snažil vnést rovněž Černohorec Momir Bulatović, který v té době vykonával funkci premiéra Jugoslávie. V rozhovoru pro srbský deník Kurir vypověděl, že v roce 1999 chtěla Evropa dát dohromady armádu, která by pozemní operací provedla vojenský zásah v Kosovu. Podle Bulatoviće ale žádná země nehodlala vyslat své vojáky, a tak vše zůstalo na USA. Ty se zásahem souhlasily s tím, že vojenskou operaci provedou jen ze vzduchu a po svém.
Budeme-li se držet teorie generála MacKenzieho, můžeme k výročí NATO konstatovat, že jestliže před dvaceti lety neměla aliance nepřítele, dnes je tomu přesně naopak.
Mirko Radušević
